pátek 9. září 2016

Maminka bojovnice

V prosinci loňského roku jsme se dozvěděli, že mamka má rakovinu prsu. Byl to pro nás pro všechny obrovský šok a nemohli jsme tomu uvěřit. Proč by zrovna někdo jako ona měl dostat nemoc, jako je tato?? Pravdou je, že většina lidí bojujících s rakovinou si to vůbec nezaslouží. Tolik probrečených nocí, neumím si ani představit, jaké to je mít nemoc, na kterou tolik lidí v dnešní době umírá. Musí to být spousta nových, neznámých pocitů. Věřím, že si spoustu věcí i uvědomíte a nakonec vás to změní k lepšímu. Mamka prodělala neuvěřitelnou změnu. Všichni to na ní pozorujeme. Rozhodně se nehodlala vzdát a postupovala všechna ta hrozná vyšetření a "léčící postupy" jako třeba chemoterapii, po které se vždy cítila tak špatně.

Mrzelo mě a mrzí mě, že jsem s ní nemohla být pokaždé, když to potřebovala, ale vždy jsem dělala, co jsem mohla. Posílala jí usměvavé zprávy, myslela na ní jako na zdravou a silnou ženu a posílala veškerou pozitivní energii, kterou jsem v sobě našla. Když jsem v květnu přijela po jedné noci v ČR zase zpět domů, nemohla jsem přestat brečet, Felix mě musel neustále objímat a uklidňovat, že všechno bude dobré.. Neuvěřitelně mě zasáhlo, jak to mamka zvládala a jak jsem já u toho nemohla být, abych jí podporovala.

Tohle léto, kdy jsme přijeli na 14 dní do ČR, jsem se jí to snažila trošku vynahradit. Jezdila s ní na ozařování a snažila se splnit každé přání, na které jen pomyslela. Neuvěřitelně jsme si to spolu užily. Nakupovaly jsme, smály se až jsme brečely, třeba při jízdě v autě a u překladu písniček (vzpomínáš mamko? O čem je tahle písnička Anet? - nějaký love song - a já no o čem by asi byla o lásce, těžko to bude o lidech, co umírají - nádůrkách :D doteď se směji, když si na to vzpomenu), náš černý humor neznal mezí (koupaliště v Poděbradech? :D).

Milá maminko, tento článek je věnovaný TOBĚ, protože nikdo si to nezaslouží více než ty. Prošla jsi si spoustou špatných okamžiků, a přesto se nevzdala a vždy našla sílu jít dál a jít na to blbé vyšetření, dojet na chemoterapii, i když ti po ní vždy bylo tak špatně. Hledala jsi odpovědi na spoustu otázek, a věřím, že sis jich mnoho zodpověděla. Snažila se najít, co tě v životě baví a co by tě naplňovala a nakonec přišla na to, že vše je o těch malých radostech, dojít si do divadla, jít na večeři, jen tak sedět v parku a pozorovat, být tady a ted, užívat si ty malé okamžiky radosti, kdy je ti dobře a nic nemusíš, záchvaty smíchu s kamarádkami, bráchou, rodinou. Zjistila jsi, že máš mnohem více přátel, než sis vůbec kdy dovedla představit! Všichni tě celou dobu podporovali a nikdy by nepřestali.

A ty ted sedíš a nemůžeš uvěřit tomu, že je KONEC! Konec téhle zkurvené nemoci! Zvládla jsi to všechno, už nemusíš na žádná další vyšetření, už ti nebude blbě po injekcích. Když jsi mi to napsala, měla jsem ohromnou radost, slzy radosti mi stékaly po tvářích - ne, že by mě to překvapilo, pro mě jsi byla zdravou už dávno, ale měla jsem tak moc velkou radost za tebe! Musí to být neuvěřitelný pocit. A dnes to oslavíte! A já slavím s vámi! Ty jsi ta, co mi dodává odvahu, když mám někdy strach, ty jsi ta které chci zavolat jakoukoliv malou novinu, ta od které chci radu na cokoliv, má nejlepší kamarádka!

Maminko gratuluji! Jsi největší bojovnice a vše už máš za sebou! Ted si užívej vše, co přijde.. Lázně, Antverpy a i tu práci, do které zase nastoupíš! Mám tě nejraději,

s láskou Tvá dcera, Anetka

pátek 19. srpna 2016

Šťastný život s ním

Chtěla bych si zaznamenat všechny ty úžasné pocity a okamžiky, které s ním neustále prožívám. Chtěla bych zachytit všechny ty momenty a až budu starší, tak si je připomínat. To, jak šťastnou mě činil každým dnem. Felix je opravdu úžasný muž, který ví, jak mě udělat šťastnou a já si to uvědomuji a jsem za to moc vděčná. Je to on, s kterým chci vychovat děti, zestárnout a být s ním v dobrém i ve zlém, i když věřím, že dobrého bude více. Jsme spolu tak šťastni. Že si občas oba připadáme, že se nám to jen zdá, je neuvěřitelné že oba cítíme úplně to samé. Občas se mu zdá i o naší svatbě :). Už jsme se domluvili, že bude v ČR a rádi bychom příští rok, ale mě by nevadilo klidně ještě další rok počkat a vdát se v roce 2018 :). Neumím si představit všechno to zařizování, stále si na to připadám moc mladá :D. Uvidíme, jak to vše dopadne. 

Anetko, zůstat s ním byl opravdu dobrý nápad. Vše klape ještě lépe, než sis kdy uměla představit :). Na světě je o jednu šťastnou ženu víc :).

pondělí 13. června 2016

Stres

Stres je většinou jedním z mých dobrých přátel.. Patřím mezi tu skupinu lidí, co se stresují moc a většinou úplně zbytečně. Nemůžu si pomoci, veškeré problémy vidím mnohem větší, než doopravdy jsou a někdy si i problémy vytvořím sama jen v mé hlavě (většinou totiž ani neexistují). Tohle o sobě vím, většinou se sama sebe snažím uklidnit - Anet, zase jeden z těch dní, kdy stresuješ moc a zbytečně. Podle mě jediným "úkolem" jediným záměrem proč jsme zde na Zemi je - užít si ten život, mít skvělé zážitky a být šťastní.. Což se mi většinou daří, po většinu času jsem šťastná dokud zase nezačnu stresovat úplně zbytečně.

Nevím jestli jsem jediná, ale nemyslím si to. Tuhle vlastnost mám rozhodně po mamce. Chlapi jsou většinou úplně v pohodě, pokud přijde problém, prozkoumají ho a vyřeší - konec problému. Já si ho sama v sobě rozeberu do ještě menších a menších problémů, které mi přijdou naprosto nevyřešitelné. Jsem ráda, že mám kolem sebe muže, který mě většinou dokáže uklidnit a racionálně mi vše vysvětlit.

Dám vám jeden neuvěřitelný příklad. Už asi měsíc (od doby, co jsem dostala dopis od finančáku) se stresuji s daňovým přiznáním. Jak ho vyplním, pomůže mi někdo? Co když to bude špatně? Co když po mě budou chtít dokumenty, co nemám? Co budu dělat? Co když v té organizaci, která mi má pomoci, už nebudou mít žádný volný termín? Normálně jsem si domluvila schůzku, dnes tam zašla se všemi možnými dokumenty, co jsem doma našla. Pár minut před začátkem jsem nemohla ani dopít kafe, jak jsem stresovala, že mě vyhodí s tím, že nemám dostatek dokumentů.

Přijdu k milé paní, co to se mnou má udělat, dám ji občanku, pin k občance a ona se mnou vše projde elektronicky na internetu. Ukázalo se, že tady v Belgii stejně vědí úplně všechno - i to, že do práce jezdím na kole :D. Žádné dokumenty po mě nepotřebovala, jen potvrdit, to že jsem v říjnu pracovala tři dny. Tot vše! Během 5ti minut se mnou byla hotová i mi řekla, že mi letos vrátí 3€ na daních :D.

Celý ten stres před tím byl úplně zbytečný! Stejné v práci! Mieke mi smlouvu prodlouží bez problému i se snaží zjistit více informací, jak bych mohla získat více peněz za měsíc, co jsme zavřeni. Neuvěřitelně mi pomáhá.

Žádám tedy hlavně sebe a i vás ostatní, co máte podobné zážitky - nestresujte se! Nestojí to za to. Pokud je to větší problém stejně se jednou vyřeší! Není potřeba stresovat se tak moc předem.. Kazí vám/nám to zbytečně krásné dny, které bychom si jinak mohli užít. Někde jsem četla, že skvělý pomocník při stresu je otázka "Mám právě ted v tento určitý moment nějaký problém, který bych právě ted měla řešit?" - většinou odpověí je ne, protože se stresujeme předem. Tohle vím, ale někdy je těžké si to uvědomit.

Mějte krásné dny bez stresu!

pátek 27. května 2016

Co je u nás nového?

Od posledního příspěvku se opravdu pár zásadních věcí změnilo. Můj drahý si hledá novou, lepší práci, při které ho snad tolik nebudou bolet záda. Také jsem se dozvěděla data svých prázdnin (5. července až 3. srpna), a tak jsme mohli koupit lístky na naší tolik zaslouženou dovolenou. Nejdříve jedeme do Portugalska - Lisabon na 8 dní a ihned poté vyrážíme do Česka! :) Já na 12 dní a Felix na 6 :). Už se oba nemůžeme dočkat. Toto je opravdu rok plný změn. Také jsem nám našla nový byt! Od 1. července bydlíme na novém místečku! Smlouva podepsána a hlavně tak, jak jsem si přála - paní nepotřebovala vidět žádné naše dokumenty, prostě nám věřila, a tak nám nic nebránilo. Většinou, když se nám nějaký byt líbil, lidé z realitky potřebovali důkaz o tom, kde a za kolik pracujeme, což u nás obou byl trochu problém.

Také jsme oba dostali dopis z vlády (všichni touhle dobou ho tady dostávají), abychom vyplnili dané formuláře za rok 2015 a mohli tak zaplatit daně. Já jsem celkem ztracená, neboť je k tomu i malá knížečka asi o sto stranách plná čísel, které co znamenají a co kam zadat.. Zeptala jsem se Petry (mé host mamky) jestli by mi s tím nepomohla (po tom všem, co jsem pro ni udělala) a ona ani neodepsala. Vážně bych měla začít být také více sobecká a ne vždy a každému ve všem vyhovět, každý si stejně hledí jen svého a nikdo vám nepomůže pokud to není také v jeho zájmu. Nevadí, alespon jsem poučená pro příště, najdu jinou cestou, jak to vyplnit.

A poslední bod, začala jsem chodit do posilovny! :) Ne proto, že bych měla cíl zhubnout spoustu kil a stát se další hubenou holkou v tomhle světě, ale protože mě to baví a mám ze sebe dobrý pocit. Většinou tam jsou i fajn lidi, a tak tam třeba i potkám nějaké ty kamarády, kteří mi tu stále chybí. Uvidíme, zatím je tu spousty změn. Také bych ráda změnila práci po prázdninách a měla normální pracovní dobu, abych alespoň mohla trávit více času s mým drahým snoubencem :).

Držte palce a snad se vše vydaří! :)

čtvrtek 14. dubna 2016

Láska a dnešní generace

Co se za poslední dobu změnilo?

Ne příliš mnoho, stále si žiji svůj život (práce, v noci domů, o dnech volna pohoda), stále prožívám největší lásku svého života. Zrovna dnes ráno jsem četla článek, že v dnešní době mladí lidé nechtějí lásce nic obětovat, žádný čas, žádné úsilí, chtějí vše co nejrychleji, ani jim nejde tak o lásku na celý život (ta je vlastně spíše děsí), ale hledají někoho na krátkou dobu, užít si a už se nevidět. Proč spousta vztahů v dnešní době nevydrží a dříve bylo nemožné, aby se v podstatě vztah rozpadl. Částečně je to chyba i internetu.. Ten nás živí představou, že jinde je lepší partner, v době sociálních sítí si myslíme, že jsme každému blíž, ale v podstatě se jen oddalujeme, protože vše si napíšeme a když se pak vidíme, nemáme si toho tolik co říct.

Já osobně si myslím, že je to hlavně chyba samotných lidí a určení jejich priorit. Nemůžeme si stěžovat, že nám další vztah nevydržel, neboť jsme ani mi sami neučinili nic proto, aby vydržel. Nesnažili jsme se dostatečně a když to pak skoční ani nás to nepřekvapí a jdeme hledat rychle nějakou lásku na noc, protože to je to, co v daný moment potřebujeme.

Ok, já rozhodně nemluvím za sebe. Ve svém vztahu jsem šťastná tak jako nikdy. Nevěřila jsem moc na spřízněné duše (ani ted ještě moc nevěřím), ale to jak si skvěle padneme s mým partnerem je neuvěřitelné. Každý by měl mít min. takovou lásku jako mám já, pak by vše vydrželo. Oba s partnerem si jeden druhého vážíme, podporujeme se v našich rozhodnutích, rosteme společně, víme co chceme, neustále se poznáváme, máme svůj vlastní humor, oceňujeme maličkosti, co pro nás druhý partner dělá (a ano pak chce dělat více), nebereme se jako samozřejmost a už vůbec nemyslíme, že někde tam venku je někdo lepší.

V dnešní době je jednodušší partnera vyměnit, než se snažit si vztah udržet a to je špatně. Jsme líná generace, která chce všechno příliš rychle bez jakékoliv snahy. Ale takhle to s láskou nefunguje. Já bych za lásku byla schopná bojovat do konce mých dní, protože vím, že to za to stojí. On za to stojí. 

Jak to máte vy? Také vám přijde, že mladí lidé to mají přesně takto? Samozřejmě i mezi mladými se najdou výjimky, ale ne příliš časté. 

pondělí 22. února 2016

Zasnoubení

Jak začít? Jak popsat jeden z těch nejkrásnějších dnů? Další z mých snů se stal skutečností a já tomu stále nemůžu uvěřit. Mé sny se plní neskutečnou rychlostí, až mě to občas děsí. Tento článek bude o nejkrásnějším překvapení, které se mi přihodilo.

Měla bych, ale nejspíše začít od začátku. V pondělí 15.února jsem byla jako každé jiné pondělí v práci. Tento týden byl už od začátku opravdu nekonečný, měli jsme spousty rezervací, neboť byl Valentýn a my nevěděli, kam dřív skočit. Na pondělí jsme měli mít pouze 10 lidí, a tak jsme si s kolegyní oddechli, protože jsme konečně měli jít domů brzy. Bohužel skupina 4 lidí byli přátelé šéfa, a tak se zdrželi, dostali asi 10 chodů a stále si chtěli povídat. Kolem 12 už jsem začala být nervozní, protože jsem chtěla domů, věděla jsem, že Felix se snaží být vzhůru, protože pro mě má nějaké překvapení a mě zabíjelo čekat v práci. V 1 hodinu ráno jsem věděla, že už určitě usnul a byla jsem naštvaná, neboť 4 lidi tam zůstali do 1:30 a stále se neměli k odchodu. Kolegové viděli, jak jsem smutná, a tak mi popřáli k narozeninám, i když jsme měli hosty a dali mi dorty! :) Jak krásné překvapení!

Po vypití skleničky šampusu a kousku dortu jsem byla propuštěna domů. Skoro jsem běžela, jak jsem se nemohla dočkat, až ho obejmu. Bydlíme v budově, kde od druhého patra nikdo nebydlí a my jsme ve čtvrtém, ještě ke všemu Felix má klíče k těm dvěma bytům, neboť je maloval a opravoval. Takže od druhého patra na mě čekali lístky růží rozházených po schodech až k našemu bytu. Přede dveřmi první zpráva - Omlouvám se, že jsem nemohl být doma s tebou, ale vrátím se co nejdřív to půjde. Otevřela jsem dveře a Felix spal na gauči. Probudila jsem ho a moc se mu omlouvala, že jsem dorazila tak pozdě a on se začal omlouvat, že zkazil překvapení. Na stole bylo připravené víno, dvě skleničky, další zpráva a svíčka, která dohořívala. V té zprávě stálo, že mám překvapení v mrazáku a at se napiji vína. V mrazáku byla zmrzlina, tedy spíše poslední lžička zmrzliny a další zpráva, ve které stálo at si dám tuto vynikající zmrzlinu a z druhé strany je další zpráva. Na té poslední zprávě stálo, že se znovu omlouvá, že nemohl být doma, ale at se jdu podívat do druhého patra do bytu, kde na mě čeká překvapení.

Zeptala jsem se, zda-li musím chodit dolů. Odpověděl, že ne, že tam měl čekat on. Klekl si a z kapsy vytáhl malou krabičku s prstýnkem a zeptal se: "Will you marry me, Anet?". Asi tak na dvě minuty jsem nebyla schopna odpovědět. Pak jsem se probrala z šoku a skočila mu kolem ramen, samozřejmě, že si tě vezmu! V krabičce byl prstýnek z bílého zlata, protože ví, že normální zlato nenosím. A tak se ze mě na mé 22.narozeniny stala snoubenka Felixe. Kdo by tomu věřil po tom všem, čím jsme si prošli.

Anetka a Felix jsou zasnoubení od 16.února 2016. 

pondělí 28. prosince 2015

Nejkrásnější svátky a nejsmutnější loučení

Po nejúžasnějších 5ti dnech v Česku jsem se zase vrátila zpět do Belgie. Tyto Vánoce byly opravdu jedny z nejkouzelnějších. Celá má rodina poznala toho mého úžasňáka a byla z něj skoro stejně nadšená jako já. Jazykovou bariéru jsme překonali (většinu jsem překládala, určitě fráze v angličtině se rodiče naučili a Felix se mezitím naučil pár věcí česky) a užili si tak ty nejkrásnější svátky v roce.

Felix viděl Prahu a zamiloval si jí, měli jsme i osobního průvodce, který toho o Praze ví spoustu, a tak i já se spoustu věcem přiučila a Prahu si tak užila o to víc. Nejdříve nákupy a pak neuvěřitelná procházka noční Prahou, která stojí za vidění. Dorazili jsme domů kolem desáté večer a byli jsme úplně vyčerpaní. Samozřejmě jsme popili nějaký ten alkohol s rodiči a šli spát.

Další dny byly o odpočinku, návštěvách příbuzných, jedení a hlavně lásky šíření :). Všichni byli z Felixe nadšení, každý byl opravdu rád, že jsem šťastná a že mám tak úžasného partnera. Nu prostě Vánoce byly ještě lepší než měly být. Felix si zamiloval Prahu a hlavně mou rodinu. Takže příští rok mi slíbil, že se určitě vrátíme. Musíme přeci porazit taťku v šipkách! :)

Včerejší loučení u Sylvy, ale bylo to nejsmutnější. Všichni jsme si uvědomili, že teď mi teprve začíná ten dospělý život a že opravdu v Belgii zůstanu na hodně dlouhou dobu (nebudu psát napořád, protože nikdy nevíte, co se přihodí). Taťku to vzalo více, než si chtěl připustit a mamka samozřejmě nemohla přestat plakat. Tak moc se mi tam chtělo zůstat a neopouštět jí před tou nejdůležitější operací v její životě, ale neměla jsem na výběr. Můj vodopád začal v autě a nepřestal až do příletu, Felix se mě snažil rozesmát a utěšit, ale nic nefungovalo... Když mi mamka napsala, že táta nepřestal brečet a ž ho takového nikdy neviděla, nenapsala mi zrovna to, co jsem potřebovala slyšet. Můj nejlepší táta na světě a brečí kvůli mě?! Co jsem to za dceru? Proč život musí být někdy tak moc složitý. Kdybych tu nepotkala Felixe, tak si šťastně žiju v ČR (ok, kdo ví jestli šťastně, ale aspoň po boku té nejlepší rodiny). Nj, ale na kdyby se v dospělosti nehraje. Rozhodla jsem se a musím s tím žít. Jsem tu šťastná, jen bych byla ještě více, kdybych tu měla mou rodinu - ty nejlepší lidi na planetě. Tohle tedy bylo loučení..

Mamko, taťko - pořád jste mými rodiči a nikdy jimi být nepřestanete.. Já stále budu vaší holčičkou, jen trochu dál..

Skype stále funguje a až vás zase uvidím tak vás ze svého objetí nepustím. Jedna smutno-šťastná dcera.