Den 2

Nazdárek,

tak se musím pochlubit, že jsem úspěšně zvládla udělat 55 dřepů i dnes. A to i přesto, že jsem ráno skoro nemohla sejít ze schodů. Jsem na sebe vážně pyšná a doufám, že jich zítra udělám 60 i přes tu bolest, kterou dnes cítím! :) Musím, začátky jsou vždy nejtěžší! :) Stačí si na bolest zvyknout a pak už se s tím nějak dá žít. Jde jen o zvyk.

Taky bych se Ti ráda pochlubila, že dnes učitelka holandštiny mluvila o tom, že někteří z nás mohou přeskočit level. Když uvidí, že je z nás někdo vážně dobrý, může zařídit aby přeskočil celý jeden level (tři měsíce za 90 euro). Nu není to paráda? Plus nám navrhla koupi knihy navíc, ve které si budeme dělat navíc úkoly, abychom to zvládli a dost při tom koukala na mě. Byla bych ráda, kdybych mohla přeskočit level :), ostatně kdo by nebyl! :) Vím, že bys mi na to řekl, žes to celou dobu věděl a že jsem ta nejlepší. Škoda, že už to ted o nikoho neslyším a když to někomu povím, bude to znít, že se chlubím, a to nechci. Chci jen prostě slyšet, to co jsi mi vždy uměl říkat, a já tomu věřila. Byla jsem Tvá princezna!

Dnes jsem doma jen se Sofí a musím říci, že si to vyloženě užívám. Dělám nám k večeři řízky s kaší a vynikající salát s mozzarelou, tak snad jí bude chutnat! :) Připadalo mi, jako bych byla zase doma a dělala večeři tam, i když jsem jí ve skutečnosti doma nikdy nedělala :D. Ale je to prostě české jídlo a mě to připomíná domov. Tak moc mi všichni chybí, ale samozřejmě, že nejvíc ty. Já ti tu tak vždy píšu a vlastně ty to musíš všechno poslouchat :D a nemůžeš mi ani oponovat či na to něco říct. Achjo, už se nemůžeme ani pohádat (nééé to mi fakt nechybí, i když naše hádky byly vážně vtipné :D). Tak se měj brouku, já jdu vařiti! :)

Nový začátek

Ahojky,

tak je tu zase jeden z těch dnů "procitnutí". Řekla jsem si, že už je nejvyšší čas se sebou něco začít dělat pokud chci, aby mí přátelé poznali změnu až za měsíc přijedu do Čech. Měsíc je dostatečná doba, pokud to nebudu lajdat a vše dodržovat, ale znáš mě. Na to já prostě nejsem. Ta vůle mi chybí. Nicméně jsem tedy dnes začala s 30ti denní výzvou - dřepování. Nedělá to hluk a 50 dřepů jsem stihla za dvě písničky i s přestávkami. Jde o to, že denně dřepuji a denně přidávám víc a víc. Za 30 dní bych měla udělat okolo 4 000 dřepů a ráda bych to dokázala. Uvidíme jak mi to půjde. Začíná se na 50ti. Chci sama sobě dokázat, že na to mám! Plus jsou tam i dny odpočinku a ty bych ráda věnovala všemu ostatnímu - břicho a ruce! Snad si někdo té změny všimne, snad dokážu vydržet! Jíst nepřestávám, na to já nejsem. Jen nebudu tolik jíst to sladké, ale to je možná ještě těžší než všechny dřepy. Uvidíme, inu kolikrát už jsem si řekla - nový začátek! Začnu a dodržím to! Nejmíň milionkrát, ale teď bych měla. Už po dnešku - 1.den ze sebe mám dobrý pocit, tak proč ho nemít denně, že alespoň něco ve svém životě mohu udělat správně a dotáhnout do konce.

Taky jsem si stáhla do mobilu zcela nový písničky tzv. "ty novodobé, co letí" a žádná z nich mi tě už nepřipomíná, což je dobře! Už tak stačí, že na Tebe myslím 24 hodin denně, ale teď můžu konečně i trochu veseleji, protože tohle jsou takové ty taneční pecky, co hrajou na diskotékách. Taky jsem zjistila, že se mi až moc rychle plní všelijaká přání, že za to můžeš ty? :)

Měla bych si začít více užívat Belgošku! Petra se na mě zlobila jen ten večer, tedy spíše jen 5 minut do telefonu a druhý den o tom už nepadlo ani slovo! Děkuji! Neuvěřitelný a teď už je to jako dřív, ukazuje mi věci na facebooku, smějeme se. Děkuji! :) Moc si toho vážím, je to o moc lepší pocit, když mě má ráda a nekřičí na mě, i když právem! :) Internet už taky funguje stejnou rychlostí jako kdysi a "kamarád" z Palestiny už mě neignoruje! O další problém méně, protože mě vážně nebavilo chodit na zastávku a dělat, že on tam není nebo naopak! :) Takže vážně moc děkuji :-*.

Facebook

Přátelé

Dost často se teď zamýšlím proč mám určité lidi v přátelích, i když je vlastně vůbec ráda nemám a mými přáteli nejsou. Nevím jestli jsem jediná, kdo to tak má či ne. Nejsem na sebe hrdá, ale prostě si je nedokážu vymazat ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Broučku mám tam stále i Tvého bývalého nejlepšího kamaráda. Víš jaké jsem o něm měla mínění dříve, tudíž Tě asi trochu překvapí, co si o ním myslím teď. Přijde mi, že od té doby, co je s ní, se neuvěřitelně změnil. Láska tedy dokáže měnit i tvrdé punkové kluky. Možná, že kdyby měl normální slečnu, nezměnil by se tolik a nebo změnil a k lepšímu, ale bohužel má JÍ. Vážně jsem ho dřív měla ráda, i jsem si s ním dost dobře vždy pokecala nebo "popsala". Pak si našel jí. Vaše přátelství šlo do kopru, protože všude musela být ona a když tam nebyla ona, nebyl tam ani on. Smutné, bohužel si toho nikdy nevšiml a Ty už jsi mu to nestihl říct. Stále mám nutkání mu to nějakým způsobem sdělit, ale vím, že já nejsem ta pravá a navíc by to ode mě ani nebral. Nebere to ani od jeho kamarádů, možná si byl jediný, co mu to mohl říci a on by to nějak pochopil, vstřebal a třeba s tím něco dělal. Nu teď už je stejně pozdě. 

Každopádně ho tedy mám na svém facebooku a stejně před ním dost věcí skrývám, i když občas si tam něco nechám odkrytého. Jako třeba dnes - pochlubila jsem se svým PŘÁTELŮM, že mám za sebou první kurz holandštiny a dostala jsem tedy i certifikát. Samozřejmě využil příležitosti a ihned to okomentoval slovy k čemu to je, poté dodal když to za mě neposeká dříví, jeho bratr komentoval slovy, že vždy musí být nějací blbečci, co to posekají, aby se pak to dřevo mohlo využít na takovéhle věcičky. Byla jsem rozčílená a hodně. Nevím proč, asi spousta věcí najednou, ale ON mě dokáže jen vytočit. Neustále má nějaké blbé připomínky a "lajkuje" to, co nemá. Nemám ho ráda, vůbec a jeho holku bytostně nesnáším. Ale pořád to byl tvůj nejlepší kamarád a jednu dobu i hodně dobrý můj kamarád. Snažila jsem se ho pochopit, jaké to pro něj asi je přijít o nej kamaráda, ale kašlu na to! Copak on se někdy snažil pochopit mě? Ne!! Neustále má potřebu jen mě shazovat. Kašlu na něj! Je mi to líto, ale kašlu. Ne nekašlu. Neumím to. Stále ho mám celkem ráda, i přes to všechno. Navíc mi připomíná časy, kdy jsem byla tou nejšťastnější pod sluncem, a tak ho prostě nemůžu jen tak vyškrtnout z mého života, což mě tak rozčiluje. Jsem naštvaná sama na sebe!

Jsem na sebe HODNĚ naštvaná! A to proto, že mě zase Verča prokoukla! Už to bude skoro půl roku, co tu nejsi a já se od všech jen akorát vzdaluji. Přesně proto, že mám stupidní humor a každýmu vždy vmetu do tváře, že nemá právo být smutný, když ví, co se stalo mě. Pane Bože, já jsem debilní ale! Jak se můžu divit, že nemám kámoše?! Měla bych se změnit, ale jde to těžce. Blbě se přiznává, že nejsem taková, jaká jsem si myslela. Když se na sebe dívám jinýma očima, nejraději bych se neviděla! Nejsem dobrá kamarádka, nejsem nic. Je jasný, že pro každého je ten jeho problém tím největším, proč najednou neumím být empatická? Možná je to tím, že každému chci říci, že by si měl více vážit chvilek s tím druhým a tak, ale je to zbytečné. Nikdo se tím nebude řídit, pokud si tím taky neprojde.

Chtěla bych se změnit, chtěla bych být jiná. Né dokonalá, prostě jen úplně jiná. Normální. Ale nejsem nu, asi bych se s tím hold měla smířit. Mám ráda humor, a tak i když ho na tvůj účet dělám dost často, nemysli si, že bych Tě nějak nemilovala či si z toho dělala jen srandu. Nu je fakt, že si to myslet ani nemůžeš pokud vidíš to vše, co se ve mě a se mnou děje, když jsem sama. Odpusť mi prosím, odpusť mi vše, co o tobě v legraci říkám, Ty víš co si doopravdy myslím, takže doufám, že mě stále máš aspoň rád. Miluju TĚ!!!! Moc, moc a MOC! Chybí mi i to, že to nemůžu nikomu říci, napsat či mu udělat obrázek s naší fotkou a tímto textem. Chybí mi ta láska, objetí a polibky. Chybí mi toho tolik i přátelé mi chybí. Tak nějak mi přijde, že těch pravých neustále ubývá. Nakonec zbudou jen Ti vyvolení a zase si říkám jestli to na jednu stranu není přeci jen lepší?? :)

Tak jo, pokaždé když chci napsat článek na blog, říkám si, jak bude krátký a nikdy krátký ještě nebyl. Tak příště prostě být musí. Já toho vždy mám tolik na srdci a tohle mi moc pomáhá! :) Nu snad už se mi to příště podaří. 

Tak se měj krásně, broučku! 

Víkend v Rotterdamu

Barčiny 21. narozeniny

Nu to se mi zase všechno vyvedlo, tak jak mělo, vyloženě. V pátek jsem odjela k Barče do Rotterdamu. Byla jsem na sebe pyšná, jak všechno jsem dokázala najít a na nádraží se orientovat i bez cizí pomoci! :) Nu to se prostě jen tak někomu nepovede. Cesta vlakem trvala hodku a půl, což není mnoho. Celou cestu jsem si četla a poslouchala songy, takže to uteklo jako nic! :) V Rotterdamu na mě už čekala Baru! :) Co říci na takhle náročný víkend? :)

V pátek jsme navštívily Irish Pub tedy nádherné místo, plné anglicky mluvících lidí, co se neustále smějí a jsou šťastní a k tomu živá muzika. Co více si přát? :) Vážně super místo, až na to, že těch lidí bylo až moc! Nemohly jsme projít ani pro pivo či na toaletu, narváno. To však vůbec nevadilo, říkala jsem si, že na tohle místo může jít člověk úplně sám a stoprocentně se seznámí, škoda, že jen o takovém místě nevím v Antwerpách či někde poblíž, ale stejně bych se tam asi neodvážila jít sama, na to jsem srab. Večer to byl krásný, posledním autobusem jsme přijely domů a šly spát! :)

V sobotu nás čekal Primark, překvapivě taky plný lidí. Každopádně je to skvělý obchod, kde jsou levné a pěkně věci a dokonce i v normálních velikostech, né jen v XS a S! :) Chtěla jsem si koupit mikinu, tričko a podprdu, to je důvod proč jsem tam šla. Odešla jsem s novým tríčem, botami, ponožkami a spoustou dalších nepotřebných kravin! :D Nicméně podprdu ani mikinu jsem nesehnala.. Barča se tam moc nelíbilo, a tak na vše dost spěchala, což mě celkem i rozčiluje, protože jsem si to chtěla víc projít, ale tak nedalo se nic dělat :). Měla jsem spousty věcí a jsem ráda, že jsem jich neobjevila ještě více :). Pak jsme si jely dát pohodičku  k ní domů. A večer jsme vyrazily do hospody s její kamarádkou Enou. Hospoda pěkná a prázdná, obsluha milá, hudba skvělá a Ena? Stále nevím, co si o ní mám myslet. Do přátel jsem si jí přidala jen díky tomu, abych ji mohla označit na společných fotkách, ale jen s těží bych tohohle člověka označila za svého přítele. Dalo by se říci, že mě celý večer jen nevědomky prudila a já nejsem z těch, co by dokázali říci věci nahlas. Neustále jí zajímala má váha a pořád mluvila o sobě, jak ona dřív vážila o deset kilo více a bylo to hrozné (totiž ted váží asi tak 40kg), protože nemohla chodit, ale jen se valila a dalších tisíc keců na svou váhu. Ne, nemám tuhle holku ráda. Podle mě je hloupá, ale Barče to říci nemůžu, je to její dobrá kamarádka. Večer u ní v bytě byl fajn. Šli jsme spát asi v šest ráno a ani nevím, jak jsem to tak dlouho vydržela.

Ráno bylo Eně pěkně blbě a nemohu říci, že bych jí to nepřála :D, jsem hrozný člověk a já to vím! :D Od ní jsme jely do Coffieshopu Nemo a bylo to parádní. Barča koupila nějakou spešl odrůdu trávy a mohly jsme začít hulit. Bylo tam narváno, ale přeci jsme si sedly. Přisedl si k nám pěkný cizinec z Antwerp a dost věcí jsme se o něm dozvěděly. Poté odjezd k Barče domů, zase pohodička a pak už po tom všem, zpět do Antwerp. Špatně jsem Petru pochopila, a tak jsem z toho měla pěkný průser. Vůbec cesta zpět stála za velké prd. Neustále jsem na Tebe myslela a brečela skoro celou cestu. Pak jsem se ztratila na nádraží a měla hrozný strach. A do toho všeho mě Petra seřvala jak malého haranta jestli si myslím, že se vše točí jen kolem mě. Ať by řekla cokoliv, nemělo by to na mě takový vliv jako tohle. Copak si JÁ myslím, že se vše točí kolem mě?! Jsem ta poslední, co by si to mohla myslet. Měla právo na mě být naštvaná, ale né mi říci tohle, konec konců jsem tu alternativu zvolila kvůli ní, protože jsem MYSLELA, že jí to bude více vyhovovat. Ano, to mi taky vyčetla. Příště se nejdřív zeptej, než budeš myslet. Kdyby byla Češka, řekla by mi, že myslet, znamená, hovno vědět.

Den to byl pěkný (když nepočítám večer) a Barča se za deset minut deset dopoledne stala jednadvacetiletou, tudíž může oficiálně pít i v USA, ale jinak se tím asi nic nemění! :) Jen neustále opakovala jak je stará, což se mi zdá pošetilé, když zhruba 80% lidí je starších než ona. Mrzí mě, že jsem jí nekoupila žádný dárek, ale úplně jsem na to zapomněla. Nu aspoň jsem jí "pozvala" na víno a čokošku, díky čemuž jsme měli totální pohodičku u ní! :) A zase si řekly, že s tím jídlem už bychom měly přestat a začít se sebou něco dělat. Nu ono se to vždy lehce řekne, kort když to odložíte na zítra. Tak snad zítra, už s tím vším začnu a vydržím to. Asi ne. Nemám silnou vůli.

Obyčejný den

Ahojky zlato,

tak jsem poslední tři dny nedělala nic jiného než, že jsem četla. Hunger games jsou naprosto neuvěřitelná série, vsadím se, že by se ti to taky moc líbilo! Možná bychom na to šli i do kina, i když to zrovna není naše animovaná pohádka! :) Ale je to vážně prostě skvělý! :) Nedávno jsem vzpomínala, jak jsme chodili jenom na ty animované věci mezi děti, to byla vážně bžunda a nás to prostě bavilo! :) A vždy jsme si v ukázkách řekli na co půjdeme příště. Náš poslední film byl the Croods a tam jsme si řekli, že taky vyrazíme na Legendární partu, což je další skvělý animák. Nu nevyrazili jsme, ale já si to stáhla a vážně je to taky moc pěkný! :) Možná je lepší, že jsme nešli! :) Hlavní hrdina tam totiž nejdřív zemře, aby zachránil svoji sestru a pak se z něj stane Jack Frost, což je bytost, který vytváří zimu či tak něco a děti v ní moc nevěří, ale pak začnou! :) Je to krásný film o dětské víře. A já v tebe taky věřím! :) Ale doufám, že z tebe není nic, co vytváří zimu, protože to ty jsi nikdy neuměl. Vždy si uměl vytvářet jen to největší teplo! :)

Nicméně zpět k Hladovým hrám. Hlavní hrdinka Katniss je vážně sympatačka (ted čtu akorát třetí díl, jsem v počátcích, takže se možná můj názor na ní během třetího dílu změní, což se hodně lidem stalo), každopádně ted ji mám za sympatačku! Vyhrála Hladové hry, což spočívá v tom, že ze 24 dětí 22 zabila a ten další byl Peeta, kluk který je do ní odmalinka zamilovaný a hráli spolu zamilovaný pár, což se samozřejmě Kapitolu vůbec nelíbilo. Nu může to znít dost divně, jak to ted takhle píšu, ale je to napsaný naprosto neuvěřitelně a čte se to úplně samo. Vzpomněla jsem si, jak jsem ti den před tím přinesla ty dvě knihy a konečně pamětovku do mobilu, abychom si zase mohli posílat obrázky a tobě se mohli zobrazovat, protože jsem ti vždy vytvořila obrázek s textem jak tě miluju a tys ho nemohl vidět, z toho jsem byla fakt smutná. Škoda, že už jsme toho nevyužili, ale nic se nedá dělat.

Ted si tak můžu dělat obrázky pro sebe nebo pro své děti tady v Belgii! :D Občas z nich jsem vážně na nervy a nejradši bych je "zabila", ale většinu času jsou roztomilé a miluju je. Je to velmi zpívající rodinka! Neustále si všichni něco zpívají nebo pobrukují a Floor vážně krásně zpívá, i když občas dost přehrává (je to malá hééérečka) a hraje na piáno a kreslí, vůbec tyhle děti jsou nějak moc nadané! :D Tom hraje na bubny a Sofií je skvělá v hokeji :).

Vždycky si dávám určité úkoly na týden. Tenhle týden jsem měla a stále mám velice perný, musela jsem vymyslet jak pojedu v únoru domů, jak to zaplatím a hlavně to vše probrat s Petrou, taky mě stále čeká se s ní domluvit jestli mi zaplatí tenhle další kurz nebo ne (zkusím to s ní probrat u véči) a už mám i domluveno, že mě zítra hodí na zastávku! :) Když jsem jí říkala, že chci letět z Rotterdamu ve čtvrtek začala se smát, že bych mohla letět i v úterý, protože to je levnější než v pátek, čímž mě dost vykolejila. Vzhledem k tomu, že další možnost by byla jen jet busem v pátek z Antwerp, ale to jsem jí ani nechtěla nabízet. Nicméně jsem sebrala veškerou odvahu a znovu jsem jí večer ukázala ty lety a když viděla jak blbě to letí nebo jak moc jsou ostatní drahé nezbývalo ji nic jiného než souhlasit. Šla jsem si to tedy zabukovat, ale zase jsem si to nemohla zaplatit sama, protože moje karta je pošahaná a skoro nic s ní na netu nejde platit, takže o vše musím říkat Petře. Petra souhlasila, ale najednou to nešlo udělat a vzhledem k tomu, že už bylo jedenáct, řekla jsem si, že to nechám na zítřek. Nu a zítra už to bylo o 15 euro dražší. Nu co se dá dělat, tak dlouho jsem čekala, až to s ní proberu, až mi to zdražili. Ale stále mě to vyjde dost levně a hlavně poletím :). Miluju lítání!!! :)

Už se těším na dovolenou s Tvými rodiči, protože to určitě poletím letadlem dost dlouho, jen už mě nebudeš moci držet za ruku Ty a sdílet se mnou ten můj nevýslovný úžas nad tím, že můžeme lítat :). Chybíš, chybíš a chybíš... Pusu :-*

To se nemělo stát

Ahoj lásko,

tak takhle začínal náš každý rozhovor a vlastně stále začíná, zajímavé :). Nicméně zažívám vážně zvláštní dny. Někdy jsem štěstím bez sebe a pak si zase vzpomenu na ten den, kdy mi zavolala tvoje mamka a vše je ztracené. Občas si říkám, že na tom byl nejhorší ten rozhovor, ten šok. Pak už se s tím člověk snaží vyrovnat, ale ten šok mám v hlavě neustále. Přijdu si domů z lesa, kde jsem byla sbírat houby s tatkou a 5 zmeškaných hovorů od tvé mamky, říkám si, že nám asi nevyšel ten hotel, který jsme tak chtěli, ale taky mi hned hlavou proběhlo, že to nevadí, že jsou i jiné. A pak mi tvá mamka oznámila tu zprávu a já nemohla nabrat dech, začla jsem hystericky řvát, načež do pokoje přiběhla moje mamka a jen na mě koukala s otevřenou pusou a neustále opakovala, že si ze mě určitě někdo dělá legraci. Taky tomu nemohla uvěřit. Ihned zavolala na tatku, protože ten přeci ví co v jakékoliv chvíli dělat. Věděl to moc dobře i tentokrát. Jen ke mě přiskočil a začal mě šíleně objímat. A já stále nemohla dýchat a jen mi v hlavě znělo, že to nemůže být pravda. Víš přece, že se mi častou honili špatné scénáře, ale nikdy to není tak jak si to člověk představuje. Za prvé jsem si většinou představovala vlastní smrt a jak by na ní lidé asi reagovali a za druhé - je to milionkrát horší.

Jednou jsi za mnou jel na intr a nezvedal si mi telefon, měl si asi jen deset minutek zpoždění a já začla panikařit a rozbrečela jsem se, že tě mohlo srazit auto a já o tom ani nemusím vědět, ale pak jsi se ozval a ta radost byla neskutečná. Ted jsem svým způsobem taky doufala, že se ozveš, ale to už se nikdy nestalo. Už zase přemýšlím nad tím nejhorším okamžikem, to je mi tedy nálada. Někdo by mohl říci, že nejhorší byl pohřeb, ale to tedy vůbec nebyl. Bylo to dokonalé rozloučení a navíc jsem ti mohla vybrat i písničky, a to pro mě byla ta největší čest a taky můj poslední dárek tobě! Bylo to krásné, jak jen pohřeb může být. Brečela jsem samozřejmě, ale už tak nějak člověk věděl do čeho jde, kdežto když jsem zvedala telefon tvé mamce neměla jsem ani nejmenší tušení.

A tak se člověk snaží nějak žít a přežít. Občas mám dobrou náladu a občas zase ne. Dnes když jsem jela na svou zkoušku z holandštiny tak přestalo pršet a víš ty co? Já vím, že za to můžeš ty. Celé ráno leje jako z konve a jen co já si přeju, aby přestalo abych tam nepřijela jako zmoklá slípka, tak ono vážně přestalo. Pak zase lilo a když jsem jela zpět, hádej co? No přestalo. Dřív bych za to děkovala Bohu. Ted vím, že tam jsi ty a žes to určitě pomohl taky zařídit. A takových věcí já si všímám a mám z nich radost, vím, že tam toho pro mě děláš určitě moc, ale chybíš mi tu. Mám v srdci prázdno a vymeteno, jako v hlavě :P. Jak ráda bych od tebe zase dostala básničku na dobrou noc a já tě vždy podezřívala, že je opisuješ z netu, ale i kdyby tak to bylo dokonalé, ale já vím, žes je vážně vymýšlel. Byl jsi můj, můj ťutík. Hrával si mi na kytaru a snažil se mě to naučit a já byla tak špatná žákyně :(. Lituju věcí, co jsme nestihli a hodně. Přesně jako jsi mi to napsat v té poslední básničce, kterou jsem našla v té knížce. Je to tak. Lituju toho hodně a lituju všech dní, kdy jsme se neviděli, hádali se, či se nelíbali, ale ted už to nezměním. Můžu jen sedět u počítače a zkoušet se z toho vypsat. Psát svým přátelům jak se mám skvěle a cítit se takhle.

When tomorrow starts without me

David M. Romano
When tomorrow starts without me

When tomorrow starts without me
And I’m not here to see
If the sun should rise and find your eyes
All filled with tears for me

I wish you wouldn’t cry
The Way you did today
While thinking of the many things
We did not get to say

I know how much you love me
As much as I love you
Each time that you think of me
I know you will miss me too

When tomorrow starts with out me
Please try to understand
That an angel came and called my name
And took me by the hand

The angel said my place was ready
In heaven far above
And That I would have to leave behind
All those I Dearly Love

But When I walked through Heaven’s Gates
I felt so much at home
When GOD looked down and smiled at me
From his golden throne

He said This Is Eternity
And All I promised you
Today for life on earth is done
But Here it starts a new

I promise no tomorrow
For today will always last
And Since each day’s the exact same way
There is no longing for the past

So When Tomorrow starts without me
Do not think we’re apart
For every time you think of me
Remember I’m right here in your heart

Děkuji Ti za tento dokonalý dar v podobě této básničky. To se ti opravdu povedlo, zrovna v tuhle chvíli jsem jí tak moc potřebovala a já věřím, že přesně takhle to je a má být! Jsem zase smutná, protože jsem dočetla jednu z mnohých knih, které mě opravdu nakoply! :) Je od Tvé mamky překvapivě! :) Moc Ti děkuji za takovéhle dary.. Jsem Ti z hloubi svého srdce vděčná!

Jeden film, jedno odpoledne

Ruby Sparks

Akorát jsem dokoukala film Ruby Sparks. Víš, že na ty zamilované filmy moc nejsem tím spíše, pokud končí šťastně, ale tohle je prostě krásný film. Je to o spisovateli, co si stvoří svým psaním svojí dívku, kterou tím psaním taky může ovládat. Neuvěřitelná myšlenka. A tak si ted tak přemýšlím jestli jsme to taky neměli trochu podobně :). Totiž né že bych tě ovládala psaním :). Ale určitě jsem tě jistým způsobem ovládala, stejně jako ty mě. Byli jsme zamilovaní a jak to tak bývá, lidi se kvůli partnerům většinou mění. Určitě jsme se oba změnili, ale v našem vztahu jsem byla určitě ta, co milovala míň. Mrzí mě to, ale nemůžu s tím nic dělat a asi to tak mělo být. Tudíž jsem spíše "ovládala" já Tebe a tak se tu teď uklidňuji myšlenkou, že jsem tě propustila do dalšího světa, kde už zase můžeš být sám sebou a šťastný. Můžeš dělat co chceš a být kde chceš, zase volný. Vlastně se mi tahle myšlenka dost líbí a ráda bych, abych jí jen tak nepřestala věřit. Jenže to asi přestanu, zase za nějaký čas a uvědomím si, co se stalo a budu smutná. Minulost nezměníme a neměli bychom na ní ani tolik lpět a přehrávat si z ní šťastné momenty. Občas je to pěkně těžký oříšek, protože i přesto, že jsem tě milovala méně jsem s tebou byla nesmírně šťastná. Totiž dalo by se říci, že spíše ty jsi miloval až moc a já normálně. Možná se to mělo i stát, abych si NĚCO uvědomila - jít do toho vždy NAPLNO! A nebát se, že to skončí špatně (dřív jsem se obávala rozchodu, ale z toho už strach mít asi taky nebudu :)). Užívat si prostě daný moment s daným člověkem, a to, že teď a tady jsem šťastná. Byla jsem a zase budu! :) Možná jsem.

Poslední dobou mě dost často napadá, že až zase budu v Čechách tak budu vzpomínat na Belgii jako na šťastné období, kde jsem se nemusela starat o peníze, protože jsem jich měla dostatek, mohla jsem studovat a vlastně jsem měla dost volného času. Prostě skvělé období bez starostí. Ale teď to taky takhle nepociťuji. Spíše stále myslím na to, až budu doma s rodinou a kamarády. Tohle mi chybí ze všeho nejvíc a vím, že až budu v ČR budu zase vzpomínat na Belgii. Člověk chce vždy to, co nemá. A to je snad ta největší lidská pravda. Vzhledem k tomu, že jsem si tuto myšlenku uvědomila ještě celkem i brzy, mohu to změnit. Vždyť tady můžu být šťastná a taky se o to dost snažím :). Chci mít krásné vzpomínky na celý můj budoucí život! :) A můžu to zařídit jedině já! Neber to tak, že už pro Tebe netruchlím nebo něco, ale jak tě znám určitě tě více potěší, když si začnu trochu ten život zase užívat, než abych seděla neustále na gauči a brečela. Nikdy jsi mě neměl rád smutnou ani den před tím než se to stalo, kdy jsem se rozbrečela z ničeho nic se slovy, že nevím, co bych si bez tebe počala. Řekl jsi mi, že to nikdy vědět nemusím, protože vždy budeš se mnou. A já ti věřila a vlastně stále věřím. Možná právě kvůli tomu, co se stalo se mnou budeš ve spojení už na věky. Kdybychom se rozešli, mohlo by to dopadnout "hůř". Mohli bychom se začít nenávidět a tak.. Kdo ví. Ale takhle? Já Tě budu milovat do své smrti a určitě i po ní! :) A i když jsem třeba zrovna sama, vím, že to tak není, může to tak vypadat, ale není to tak. Jsi tu stále se mnou a já jsem v myšlenkách stále s tebou. Asi i častěji než kdybychom si skypovali! :) Prostě na tom hledám ty pozitivní věci, protože to by člověk měl dělat. Neměl by se zabývat minulostí, protože nelze změnit. Spíše se na to dívat pozitivně a třeba se z toho hlavně poučit! :) Doufám, že budu už jen "silnější" a silnější a hubenější :P, protože jedině tys mě miloval takovou jakou jsem byla a řekněme si, že právě díky tomu jsem se o sebe moc nestarala - ano, můžeš za to TY! :D Néé dělám si legraci, vždyť mě znáš. Broučku moc tě miluju a vždycky budu! A moc tě prosím, abys mi seslal trochu více pevné vůle do mého života. Ta mi vážně schází a k pravidelnému cvičení je opravdu potřeba. Takže očekávám tvůj dar :D. Joo budu se snažit i já sama, Bože děláš jako bys mě neznal :P a nebo právě znal? :D To už nechám na Tobě! :)

Leden 2013 - chata

Už to bude skoro týden, co jsem v Belgii po Vánočních prázdninách. Po sněhu ani památky. Ba dokonce dnes tu máme okolo 8°C. Neuvěřitelné, svítí slunko a všichni jsou šťastní. Nu kéž by byli! :) Já dnes zase byla na hodině Holandštiny a napsala si test. Každopádně jsem udělala tu chybu, že jsem místo data 10.ledna 2014 napsala 2013, rázem tři otázky špatně.. Naštěstí učitelka mi test vrátila a já si to s klidem mohla opravit.

Ani nevím, co jsem dělala tenhle den loni, ale nejspíš jsem plánovala, jak pojedu na oslavu mé kamarádky na chatu, kterou zamluvila. Vím, že jsme se pak rozhodly, že by bylo skvělé, kdybys jel s námi. A ono to taky skvělé bylo, ba dokonce mnohem lepší. Byli jsme zrovna ve fázi "pauzy", ale ani nevím jestli to tak mohu nazývat. Řekla bych, že to spíš byla fáze mé pitomosti, nu ale co.. tohle už prostě nezměním. Chtěla jsem si ověřit jestli tě miluju a jestli ty miluješ mě. Ověřeno. Bylo to tak a né jinak. Chatu jsme si náramně užili i díky tomu, že jsme měli vlastní pokoj s koupelnou! Jééé vážně si vzpomínám úplně snad na vše. A po prvním dni, kde jsem se klasicky opila jak pes, jsi se o mě staral. Jako vždy! Ty ses uměl tak dokonale starat! Když jsem vydávila snad i své poslední vnitřnosti, vždy jsi přišel a byl u mě. Hladil mě, objímal a snad se i modlil, aby mi bylo líp a víš co? Ono to fungovalo, vždy když jsi tam byl se mnou, se mi pak udělalo líp a my mohli začít pařit zase znovu. Bylo to skvělé období. I když nikdo nechápal, jak to, že se chováme takhle jako pár a vlastně máme "pauzu". Nikdo nás nechápal, mě vlastně stále určitě nikdo nechápe. Ale my jo! My pro sebe to pochopení měli. Já pro tebe a ty pro mě. Klasika.. Nejvíc nejlepší bylo, jak jsi mě prostě rozesmíval - a rozesmíval si všechny! :) Ted to tu smolím a usmívám se u toho taky, protože jsem si vzpomněla na ty záchvaty smíchu, které jsem kvůli tobě měla - asi jsi mi hodně prodloužil život, škoda, že jsem ho nemohla prodloužit i já tobě :(. Tuhle vlastnost jsem na tobě zbožňovala asi ze všech nejvíc, umět mě vždy rozesmát. Posílám Ti tam nahoru ty největší úsměvy, i když bude asi ještě chvíli trvat než přijde třeba první záchvat smíchu... Ono to chce jen čas, viď? :)

Dopis

Můj milý Martínku,

dnes jsem se rozhodla, že Ti zase po dlouhé době napíšu nějaký ten dopis ať víš, co je nového, i když ty to zajisté víš :). Z Vánočních prázdnin strávených v Čechách jsem se opět vrátila do Belgie. Tyto prázdniny byly asi jedny z nejlepších, neboť každý z těch 14 dní, kdy jsem měla možnost pobývat v ČR, byl výjimečným. Samozřejmě jsem už od začátku prosince nemohla dospat a čekala jsem jen na ten den, kdy budu moci odjet za svými blízkými. Totiž né že by se mi tu nelíbilo, ale přeci jen mi všichni strašně chyběli.

Nu ten den nastal a já nasedla do autobusu a měla jsem před sebou 15 hodinovou jízdu, na kterou jsem si vzala knihu, kde mi zbývalo posledních 50 stránek, což už jsem samozřejmě dočetla v čekárně na autobus. Cesta vůbec neutíkala, ale i tak se mi podařilo se dostat do Prahy. Přijela jsem v 6 ráno a už v půl sedmé jsem měla sraz s kamarádkou Verčou. Předaly jsme si dárečky a vyprávěly co je a není nového. Je to neuvěřitelná bytost a já jí moc děkuju, že vůbec je! :) Nebýt jí nevím, kde bych byla! :)

Každopádně prázdniny utekly šíleným tempem a Silvestr nevyjímaje. Všichni na mě byli až moc hodní a tím mi samozřejmě chybějí o to víc. Ano byla jsem jeden den smutná, že se nás v Tennessee nesejde víc, ale nakonec to nevadilo. Přišel i tvůj kámoš Domča se "strejdou", který je mladší než on :D. Silvestr byl taky nejvíc úžasný a já na táborovou partu nedám prostě dopustit. Nemohli se sejít lepší lidi a já mám největší radost, že toho všeho mohu být součástí, i když už bez tebe. Víš oni mi moc a moc pomáhají :).

Denně na Tebe myslím. Řekla jsem si, že tohle bude skvělý rok, když ten minulý byl tak hrozný, ale jak tenhle může být skvělý, když tu nejsi? Občas mám pocit, že tu jsi, ale ne v takové podobě v jaké bych Tě tu viděla mnohem raději. Nežije se mi bez tebe úplně snadno. Dnes se mi o Tobě zase zdálo.

Mohli jsme spolu začít bydlet v Praze, jet na dovču, mohli jsme dělat úplně všechno, ale místo toho.. Jsem v Belgii a ty? No kde asi jsi.. Četla jsem jednu knížku, kde se píše, že nám mrtví mohou hodně pomáhat z toho místa kde jsou skoro více, než když byli živí. Líbí se mi ta představa, jak mi pomáháš a staráš se o mě, ale občas tedy spíše často, mám pocit, že za tvou smrt mohu já. Den před tím než se to stalo, jsem se tě přeci zeptala, jestli by si pro mě zemřel, kdybys věděl, že mi to dá život, jestli by sis zvolil smrt a tys ani neváhal. Vím, že to byl dotaz naprosto nevhodný, a tak moc mě to mrzí. Přijde mi, že tam kde jsi, jsem měla být já. Jen proto, že jsem se Tě zeptala na takovouhle pitomou otázku, tam jsi ty. Odpusť mi.

Těším se, že až zemřu zase budu s Tebou, ale nemám v plánu umřít dřív, než to bude nezbytně nutné. Vím, že Ty tam na mě počkáš a pak se tě vážně zeptám na cos myslel, když sis sedal k tomu nejvíc opilému člověku na planetě, do auta. Oběma nám to rodiče vždy říkali, ať si nikdy k nikomu takovému nesedáme, že pro nás raději i ve 3 ráno dojedou oni sami. A my si nesedali, volali jsme si taxíka a nebo jsme chodili pěšky. Nemám ti to za zlé nebo tak.. To vůbec ne. Dokonce týden po tom, co se ti tohle stalo, jsem byla u Káji v Turnově, opilá, a taky jsem si raději vybrala to, že nás domů odveze její kamarád, který už trochu požil, jen abych nemusela jít hodinu pěšky. Ale on požil trochu a poslední dvě hodiny nic nepil. Vy jste pili od desíti od večera do ŠESTI do rána a pak si 6 namol opilých lidí sedne do auta asi k tomu nejopilejšímu, který ještě předtím čtyřikrát upadl. Nevím, jak bych se v Tvé situaci zachovala já, kdybych byla střízlivá, určitě bych to neudělala, ale kdo ví v jakém stavu jsi byl ty. Mysl už ti evidentně moc nefungovala. Ale víš, co ti vyčítám - nenapsal jsi mi! Vždy jsi mi psal dokonalé sms, když si někde byl pít s klukama. Jak ti chybím a byl bys raději se mnou. Ted nic! Žádná poslední dokonalá zpráva, jak moc mě miluješ a těšíš se na mě. Já ani nevěděla, že někam jdeš! Proč si nepovažoval za důležitý mi to říct?! Ten den je až moc divný a spousta špatných okolností sehrála svou roli. Já si zase vyčítám úplně všechno a doufám, žes mi vše odpustil, protože se říká, že duše neumějí neodpouštět. Ted jsem právě taky četla, že jedna duše paní, kterou zabil její manžel mu ihned odpustila. Takového činu jsem se nedopustila, a tak doufám, že vše za co trýzním sama sebe, jsi mi odpustil. Mám výčitky, že jsem ti večer nezavolala když mi bylo blbě, protože jsem měla takovou radost z hotelu, co jsem vybrala, že jsem ti to chtěla říci až druhý den.. To už se nikdy nestalo. Nedozvěděl ses jaký to byl hotel, nic.. Měla jsem ti zavolat.. Nic co musíš udělat, neodkládej na zítřek, hlavně zavolání svým blízkým.

Ach bože, jak moc mi chybíš. Člověk by si měl mnohem více vážit přítomnosti než čekat stále jen na budoucnost. Kdybych to udělala měla bych mnohem větší radost už jen z toho, že vedle tebe mohu usínat, že s tebou a tvými kamarády mohu jít na pivo a nebo, že mi třeba jen píšeš. Ze všech těchto věcí jsem měla radost, ale ne takovou jakou jsem mohla mít. Stále jsem čekala na naše Španělsko a naší společnou budoucnost. Bolí mě to, víš. Moc. Bolí mě i pomyšlení na mou mamku, která na Tebe taky denně myslí, ta si zase vyčítá úplně jiné věci. Vím, že mi ted určitě pomáháš, jak můžeš, občas mám pocit, že jsi tu dokonce se mnou, ale moc ráda, bych ti někdy jen napsala jak se máš a ráda bych dostala tvou odpověd. Kéž bys mi zase napsal jednu z tvých dokonalých sms na dobrou noc nebo i jen to, že jsi naštvaný. Stokrát víc by se mi líbilo, kdyby ses se mnou jen rozešel. To bych si nemusela nechat dělat žádné bolestivé tetování, tedy udělala bych si ho, ale nebyl bys tam ty a lidi by se mě nemuseli ptát, co to znamená. Chtěla jsem nové tetování, ale né za těchto okolnosti. Kdybychom se rozešli tys mohl být šťastný už s jinou dívkou a já si mohla mnohem více užívat to, že jsem v zahraničí... Spousta cizích lidí už ví o mém neštěstí.

Doufám, že jednou na to budu nahlížet jako na velký posun v mém životě, třeba mě to vážně posune. Ale je to moc těžké. Já tě vážně milovala, i když se ti mohlo zdát, že tomu tak není. Moc jsem tě milovala a nejkrásnější okamžiky s tebou mám, když jsem u vás mohla přespat. Z toho usínání a probouzení se vedle tebe, jak jsi mi vařil, nebo připravil ty jahody do bazénu a z našich společných koupaček ve vaně, kde jsme se prostě jen navzájem myli a bylo to nejvíc nejlepší. Myslím, že už mě nikdy nikdo nebude milovat tak jako ty, byl jsi má spřízněná duše, o kterou ta moje přišla. Už se zase dostávám do stavu pláče, tak to raději ukončím.

Moc tě miluju...

Jak to všechno začalo..

Zase jednou nezapomenutelný Paprsek, tentokrát s rokem 2011

V srpnu roku 2011 jsem již po deváté jela na tábor, který si říká Paprsek! Naposledy jsem měla být v XP, což znamená, že je Vám do 17ti let a nejvíc si ten tábor užíváte, protože nemusíte nic řešit jako vedoucí a prostě jen hrajete hry a plníte jejich někdy náročné úkoly. Samozřejmě, že jsem se strašně těšila, protože rok předtím jsem vynechala, a tak už tohle naznačovala nezapomenutelný rok. Což samozřejmě pro mě také byl.

Hned u autobusu jsem si všimla toho stylového dlouhána s kloboukem na hlavě. Mezi kamarádkami jsme řešili jestli jede jako vedoucí, nebo bude s námi v XP partě, což by pro nás všechny bylo samozřejmě mnohem výhodnější. Nu taky že jo! Byl to jeden z nás a v autobusu seděl kousek ode mě. Hlavou mi běhali myšlenky typu: ,,S tímhle klukem tak sedět v autobuse při cestě zpátky a chodit s ním, to by bylo něco". Vzhledem k tomu, že jsem šíleně nesebevědomá, jsem tuhle myšlenku rychle zahnala, s tím, že bych neměla přemýšlet nad věcmi, co se nikdy nestanou. 

Celý tábor jsem si strašně užívala a po očku neustále sledovala tohohle fešáka, který se nám představil jako Martin. Nejvíc jsem si ho asi zamilovala kvůli jeho vlastnosti - smát se mým vtipům :). Je to neuvěřitelné, ale vždy když jsem pronesla nějakou rádoby vtipnou poznámku on se VŽDY zasmál a to i přesto, že se tomu smál třeba jen se mnou. Od té doby jsem ho prostě milovala a myslela jsem na něj dnem i nocí. Byl vysoký, zelenooký s krátkými hnědými vlasy, uměl hrát na kytaru, učil se japonsky a studoval na gymplu, řekněme tak trochu ideální partie pro mě :). Celý tábor k ničemu víceméně nedošlo než jen tam letmé dotknutí rukou, což jsem brala za omyl, kterého si on ani nemohl všimnout. 

Potom přišla diskotéka a ráda bych řekla, že tam se vše stalo, ale nestalo :D. Když hrála pomalá písnička a já seděla na židli říkala jsem si jak je to ztracené. Náhle se ale objevil on a chodil okolo mě a v ruce měl energeták. U posledních 30 sekund písničky sebral odvahu a zeptal se mě, jestli si nechci zatancovat. Nu vyskočila jsem ze židle jak nejrychleji jsem to dovedla a stejně písnička za 25 vteřin skončila. Mě to ale úplně ke štěstí stačilo a celá jsem jen zářila :). Vzhledem k tomu, že na táboře máme diskotéku jen jednou, a to ještě ke všemu na konci tábora, věděla jsem, že už žádná další šance nebude, ale naštěstí opak byl pravdou. 

Druhý den jsme šli mi XP se projít ke Stodole hrůzy. Abyste věděli z téhle stodoly budu mít strach asi do konce života, nebot když jsme byli malí říkali nám o ní vedoucí různé strašidelné legendy a já si je dodnes pamatuji a rozhodně si z nich nedělám srandu. Ale překonala jsem se a řekla si proč ne, když s sebou máme i kolu s rumem a Martin jde taky a navíc o žádných pověstech nic neví takže se aspon nebude bát. Tak jsme tedy šli a drželi se celou cestu za ruku, a když mě Martin začal v té tmě po té ruce i hladit věděla jsem, že už mám vyhráno. Celou noc jsme si jen povídali a drželi se za ruce a byla to naprosto dokonalá noc. Nikdy na ní nezapomenu a věřím, že mi i změnila celý můj život, a to jen protože jsem se nebála a prostě šla. Od té doby jsme s Martinem byli spolu až do té doby než zemřel. A vsadím se, že spolu zase jednou budeme, jen si na to musím počkat! :) Martine: Miluju Tě stále, i když už ti může připadat, že ne.. Těším se až zase jednou budeme spolu a doufám, že tam jsi ted štastný.. Jsem ráda, že někde můžu ventilovat své pocity a myšlenky :). 

Úvod, co jak a proč..

Už dlouho si pohrávám s myšlenkou vytvořit si vlastní blog a publikovat na něm pár z mých mnohočetných myšlenkových pochodů. Na nápad přišla má dlouholetá kamarádka, které jsem dávala přečíst několik z mých dopisů pro NĚJ. Prý proč si nezavedu blog a nepublikuji to tam, nemusí být ani moc veřejný jen pro několik vybraných přátel a já si řekla proč ne. Mám to psát do Wordu v počítači a pak to všem přeposílat nebo dát jen pár vybraným jedincům tyto webovky? Nu je to jistě mnohem jednodušší způsob. Zkusím to tedy touto cestou a uvidíme, kam mě to nasměruje.

Zprvu bych se tedy chtěla představit, kdyby na mé stránky přeci jen zavítal někdo, kdo o mě vůbec nic neví. Jmenuji se Aneta, je mi 20 let a momentálně pracuji jako au-pair u jedné báječné rodinky v Belgii. O au-pair jsem snila už od malinka takže by se dalo říci, že je to můj splněný sen. Ne tak úplně. 

Než jsem sem odjela, chodila jsem dva roky s Martinem (Shaggy). Teď si jistě říkáte aha přijde klišé s rozchodem a změnou celého života, to už jsem slyšel tisíckrát. Tedy v tomto Vás nejspíše zklamu. Rozchod se nekonal, když nepočítám malou pauzu, o které se zmíním možná později. Místo toho po dokonalé oslavě našeho dvouletého výročí, Martin druhý den zemřel. Ano jeden den jsme slavili výročí, a to jak jsme spolu šťastní a vše nám vychází a druhý den už z toho nic nebyla pravda. Svět se mi zhroutil. Z ničeho nic. Nikdo mě předem neupozornil, neměla jsem šanci se ani rozloučit. Prostě ráno jen telefonát od jeho mamky, která mi musela sdělit tuto zprávu. Tak, cvak.. v hlavě mi šumí - to nemůže být pravda, je mi na omdlení/na zvracení, tohle se nemůže stát, je to jen sen a já se ráno probudím. Nu bohužel sním nejspíše doteď, což už bude skoro půl roku. Tohle se nedá pochopit ani já bych to nepochopila, vyprávět mi to nějaká kamarádka. Myslím, že nikdo to nepochopí, dokud to sám nezažije a tohle bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. Martin byl zdravý skoro 20tiletý kluk (měsíc po tom by mu bylo 20) a musel zemřít. Proč zrovna on? Tak tuhle otázku si kladu velmi často a asi na ní nikdo nenajdeme odpověď. Prý se to muselo stát. Proč nám? Byli jsme šťastní, ještě den před tím jsme plánovali dovolenou ve Španělsku a společný život, který se měl odehrávat zhruba teď někdy. Společné bydlení, kamarádi prostě ten život, na který se těšíte od prváku na střední, svoboda a ještě sdílená s tou vámi nejmilovanější osobou - co víc si jen přát? Nu asi jsem měla být vděčnější za to, co jsem měla a nemyslet pořád na budoucnost, která ani nestihla přijít. 

Rozhodla jsem se tedy psát tento blog za účelem sdělování světu myšlenek 20tileté holky/puberťačky, která přišla o milovaného člověka a snaží se s tím nějak žít/smířit. Především bych tento blog a všechny články ráda věnovala JEMU! Spousta jich bude psaná formou dopisů pro něj, protože nás vztah pro mě byl vším. Nebylo nic, co bych mu neřekla. Zemřel mi nejlepší přítel a kamarád v jedné osobě. Dvojitá ztráta a s tou se vážně horko-těžko vyrovnává. Samozřejmě, že jsou na tom lidé mnohem hůř, mohli přijít o dítě, což samozřejmě jeho rodiče přišli, a já všechny tyto lidi obdivuji. Obdivuji všechny, co se umí smířit s něčím takovým a žít dál, protože to chce nesmírnou odvahu. Přeji si pro nás všechny jen, aby nám bylo líp a postupem času už jsme tolik nebrečeli při vzpomínce na ně. Přeji si, abychom se začali zase radovat z dní, které tu pro nás ještě jsou a z okamžiků sdílených s lidmi, kteří tu s námi zůstali a nikdy nás nepřestali podporovat. Ráda bych jen poděkovala všem, co mi pomohli či se mi určitým způsobem snaží pomáhat doteď, bez Vás bych vůbec nedokázala žít a nějak normálně fungovat. A nejvíc jsem vděčná svým rodičům a těm Martinovým, lepší rodiny jsem ani nemohla potkat, dostat. DĚKUJI! Stále mám být za co vděčná, ale občas je to tu moc těžké bez toho, se kterým jste prožili ty nejkrásnější chvíle..