Nejkrásnější svátky a nejsmutnější loučení

Po nejúžasnějších 5ti dnech v Česku jsem se zase vrátila zpět do Belgie. Tyto Vánoce byly opravdu jedny z nejkouzelnějších. Celá má rodina poznala toho mého úžasňáka a byla z něj skoro stejně nadšená jako já. Jazykovou bariéru jsme překonali (většinu jsem překládala, určitě fráze v angličtině se rodiče naučili a Felix se mezitím naučil pár věcí česky) a užili si tak ty nejkrásnější svátky v roce.

Felix viděl Prahu a zamiloval si jí, měli jsme i osobního průvodce, který toho o Praze ví spoustu, a tak i já se spoustu věcem přiučila a Prahu si tak užila o to víc. Nejdříve nákupy a pak neuvěřitelná procházka noční Prahou, která stojí za vidění. Dorazili jsme domů kolem desáté večer a byli jsme úplně vyčerpaní. Samozřejmě jsme popili nějaký ten alkohol s rodiči a šli spát.

Další dny byly o odpočinku, návštěvách příbuzných, jedení a hlavně lásky šíření :). Všichni byli z Felixe nadšení, každý byl opravdu rád, že jsem šťastná a že mám tak úžasného partnera. Nu prostě Vánoce byly ještě lepší než měly být. Felix si zamiloval Prahu a hlavně mou rodinu. Takže příští rok mi slíbil, že se určitě vrátíme. Musíme přeci porazit taťku v šipkách! :)

Včerejší loučení u Sylvy, ale bylo to nejsmutnější. Všichni jsme si uvědomili, že teď mi teprve začíná ten dospělý život a že opravdu v Belgii zůstanu na hodně dlouhou dobu (nebudu psát napořád, protože nikdy nevíte, co se přihodí). Taťku to vzalo více, než si chtěl připustit a mamka samozřejmě nemohla přestat plakat. Tak moc se mi tam chtělo zůstat a neopouštět jí před tou nejdůležitější operací v její životě, ale neměla jsem na výběr. Můj vodopád začal v autě a nepřestal až do příletu, Felix se mě snažil rozesmát a utěšit, ale nic nefungovalo... Když mi mamka napsala, že táta nepřestal brečet a ž ho takového nikdy neviděla, nenapsala mi zrovna to, co jsem potřebovala slyšet. Můj nejlepší táta na světě a brečí kvůli mě?! Co jsem to za dceru? Proč život musí být někdy tak moc složitý. Kdybych tu nepotkala Felixe, tak si šťastně žiju v ČR (ok, kdo ví jestli šťastně, ale aspoň po boku té nejlepší rodiny). Nj, ale na kdyby se v dospělosti nehraje. Rozhodla jsem se a musím s tím žít. Jsem tu šťastná, jen bych byla ještě více, kdybych tu měla mou rodinu - ty nejlepší lidi na planetě. Tohle tedy bylo loučení..

Mamko, taťko - pořád jste mými rodiči a nikdy jimi být nepřestanete.. Já stále budu vaší holčičkou, jen trochu dál..

Skype stále funguje a až vás zase uvidím tak vás ze svého objetí nepustím. Jedna smutno-šťastná dcera.

Rakovina jako příležitost

Já jsem jednou z mála lidí (nebo mi to tak alespoň připadá), co si uvědomují jaké mají v životě štěstí. Přes vše, co se v mém životě odehrálo bych se stále označila za velmi šťastnou osobu. Je jasné, že v každém životě jsou chvíle, na které bychom nejraději zapomněli, u kterých bychom byli raději kdyby se nestali, ale já jsem i za tyto chvíle vděčná, neboť konec konců nás většinou posunou někam dále, právě díky takovým chvílím si o to více uvědomujeme své štěstí v budoucnosti.

Před cca týdnem bych se označila za jednu z nejšťastnějších osob, všechno klapalo. Mám práci, nejúžasnějšího přítele, jsem relativně zdravá, má rodina je zdravá a také bez větších problémů, všichni si to uvědomujeme, a to mě činí ještě šťastnější. Někdy jsem si říkala, že se něco určitě musí přihodit, protože nikdo nemůže být takhle dlouho šťastný. Pak jsem se dozvěděla, že pro mě nejdražší osoba na světě má vážnou nemoc, to se mnou docela zamávalo. Začnete zase přemýšlet jinak, proč se tohle stává osobám, které si to absolutně nezaslouží? Ona nikdy nikomu neublížila, vždy se všem snaží pomáhat a vyjít vstříc, neumím si život bez ní představit a přes to, je to ona, kdo onemocněl, ne nějaký padouch či zlý člověk, který jen ubližuje.

Potom, co se dozvíte, že vám nejbližší člověk onemocněl rakovinou, změní se vaše myšlení. Nejdříve jsem cítila beznaděj, ale pak jsem si uvědomila, že rakovina je psychická nemoc. Slyšela jsem o spoustě případů, kteří se "zázrakem" vyléčili sami - jen díky jinému přemýšlení, pozitivnějšímu! Nesmíte se stresovat a musíte začít myslet pozitivně (jasně to se lehko řekne a hůř koná, pokud víte, že máte tuhle nemoc), ale tohle vám také může změnit a zachránit život, takže bych se té myšlenky úplně nevzdávala. Vaši blízcí by také měli myslet pouze pozitivně, protože to vám dodá tu potřebnou sílu! Já jsem si tedy určitě vybrala tu pozitivní cestu. Neustále na ní myslím jako na zdravého a úžasného člověka, představuji si kolik toho spolu ještě prožijeme a nic jiného si nepřipouštím.

Teď jedu domů na Vánoce, kde se má rodina poprvé setká s mým úžasňákem, neuvěřitelně se na to všichni těšíme a doufám, že to jí taky dodá sílu, až pozná, že jsem si vybrala muže, který je stejný jako ten její :). Hlavní je se nevzdávat :).

Rakovina je příležitost, začít jinak! Posílám pusu a energii, má nejdražší! :)

Další kapitola mého života

Právě jsem zkontrolovala svůj blog a zjistila, že jsem dlouhou dobu nic nepublikovala. Upřímně řečeno jsem neměla skoro vůbec čas. Dávala si tak nějak život dohromady, usazovala se v novém domově, hledala práci či cokoliv jiného, co bych mohla dělat.

Poslední článek vypráví o mé práci uklízečky. Tak přesně v té jsem vydržela 3 dny :D haha. Teď se tomu směji, ale před tím mi moc do smíchu nebylo. Co si budeme povídat - pokud někoho vyhodí z pozice uklízečky, co jiného mu ještě zbývá? Přišla jsem si naprosto k ničemu. Pravdou je, že to byla opravdu nejhorší práce a lidi tady mají přehnané nároky, záda mě bolela tak, jako nikdy po dvou dnech a sama jsem s tím chtěla přestat. Naštěstí mě moje "šéfová" předběhla a řekla, že má špatné novinky :D. Nejhorší na tom všem bylo, že když jsem se ptala klientů jestli jsou spokojení všichni řekli, že ano a pak volali do kanceláře a jen si stěžovali.. Neupřímnost a pokrytectví, strašný.

Naštěstí mě vyhodili ve středu a v pátek mi začal kurz servírky, na který jsem chtěla jít už v říjnu, jen v té době neměli učitele. Během jednoho měsíce jsem se naučili neuvěřitelně moc věcí a našla si i pár nových přátel. Každý den jsem měla skvělý oběd (předkrm, hlavní jídlo a dezert jako v luxusní restauraci). Naučila se spoustu nových holandských pojmů, neboť jsme samozřejmě museli mluvit pouze v holandštině, jak se nosí správě tři talíře, jak v Belgii čepují pivo (trošku jiný systém než v ČR), jak lidem představit menu, či co právě mají na talíři, jak se vypořádat s nespokojenými hosty a spoustu dalšího.

Minulý týden ve čtvrtek mi začala měsíční stáž v restauraci GIST v centru Antverp, od domova to mám 15 minut pěšky, což je úžasné. Restaurace je to velmi luxusní, servírujeme neuvěřitelné pokrmy a samozřejmě malé porce a vše je šíleně drahé (průměrně jedna osoba platí kolem 100€ za večer, ale většinou platí mnohem více), řekli byste si, že dýška v této restauraci musí být obrovská.. tak to jste na omylu, stejně jako jsem byla já. Včera platil jeden stůl (4 lidé) okolo 500€, dýško bylo 5€, což mi připadá jako výsměch po tom servisu, který jim poskytujeme. První dny pro mě byly opravdu těžké, rozbila jsem sklenici, neuměla říct klientům, co jim servíruji a nebo jsem se třeba bála jít do kuchyně a odnést jídlo klientům. Každý den je to pro mě jednodušší, neboť se denně učím něco nového. Šéf kuchař je celkem známý - Dario Puglia, Ital, který je nejvíc sympatický (můžete vidět na fotografii).

Bydlení s Felixem je stále úžasné. Užívám si s ním každou volnou chvíli, kterou máme (teď jich moc není, neboť v té restauraci musím být od čtvrtka do pondělí od 15:00 do 0:00 někdy i déle, takže Felixe vídám ráno, když vstává do práce a v úterý, středu a dopoledne neděli). Za 14 dní odjíždíme na Vánoce do ČR, kam se oba moc těšíme. Felix ještě nikdy Prahu neviděl, tak jsem zvědavá, jak se mu bude líbit! :) Snad to vše dobře dopadne. Jinak jsem mu samozřejmě vděčná za to, jak se o mě stará a jak mě ve všem podporuje. Našla jsem toho nejsprávnějšího muže! :) A doufám, že jednou každá slečna takového potká :).

Jak jsem k práci přišla!

Zdravím všechny své čtenáře (cca tedy 2) :D,

jak už nadpis zmiňuje našla jsem si práci zde v Belgii. Není to kdovíjak super práce, ale práce to je a zaplaceno za ní také dostanu. Navíc se jedná o něco, co mě i celkem baví a 9 euro čistého na hodinu mi přijde celkem slušné :).

Na vydání tohoto článku jsem čekala přesně měsíc! Už jsem se nemohla dočkat, až si napíšu článek o mé nové práci. Začínám v pondělí, včera jsem byla podepsat smlouvu. Je to, ale tedy celkem obštrukce zde v Belgii dostat nějakou tu práci. Všude vám řeknou, že zavolají, vy odcházíte z pohovoru a máte z toho dobrý pocit, nicméně týden se nikdo neozývá a vaše sebevědomí den ode dne klesá.

Přesně před měsícem jsem v této firmě měla první "pohovor" a odcházela jsem naopak s nejhorším pocitem na světě, už jsem se tam nikdy nechtěla vrátit. Bylo mi trapně a byla jsem naštvaná. Ale k tomu se postupně dostaneme.

Anina rodina má doma mimo Ani také pomocnici v domácnosti, co jim žehlí a uklízí pokoje, které Ania nemusí. Tato pomocnice - uklízečka se jmenuje Irina a já jsem se s ní párkrát přes rok viděla. Když zjistila, že hledám práci tak mi nabídla, že se zeptá u ní ve firmě a že jim na mě dá doporučení. Super, to bylo to co jsem potřebovala, jedno malé slůvku o tom, jak dobrá jsem :). V pondělí přesně před jedním měsícem jsem tam měla dorazit v dopoledních hodinách, což jsem také udělala, nicméně v kanceláři se ukázalo, že o mě nikdo nikdy neslyšel a že si musím domluvit normální schůzku na další den ve dvě. Odešla jsem z kanceláře a zavolala Irině, jak se vlastně jmenuje ta žena, která o mě měla vědět - její jméno Ania, Irina mi řekla ať tam jdu ještě jednou a ptám se po Anie (její druhé jméno nevěděla, což mi přišlo opravdu hloupé, pokud by to měla být moje šéfová), nicméně jsem sebrala veškerou svou zbývající kuráž a šla se zeptat po druhé během 5ti minut, jestli si jsou opravdu jistí, že bych měla mít schůzku s Aniou a oni, že ano, ale ať přijdu druhý den, tak jsem se zeptala jestli tam Ania je a jedna z těch žen se na mě vražedně podívala a odpověděla už velmi naštvaně: "Ano, to jsem já, ale přijďte zítra ve dvě, jsem velmi zaneprázdněná!"

Po tomhle zážitku se mi tam druhý den opravdu nechtělo. Sama v sobě jsem se však přemluvila, že přeci jen práci potřebuji a můžu tomu dát druhý pokus. Druhý den jsem tedy přijela (bylo to v době stěhování, kdy jsem ještě dojížděla ze Schilde, takže hodina cesty). Přišla jsem ve 13:55, paní však byla znovu zaneprázdněná s někým jiným, a tak jsem musela asi 15 minut čekat, což už mi přišlo neslušné. Po 15ti minutách se zvedla ze židle, podala mi 15 papírů v holandštině a jen se zeptala jestli jako umím holandsky a já že ano, tak mi dala ty papíry a dál se šla zaobírat tou paní, kterou měla u sebe.

Holandsky umím, dorozumím se bez problému většinou. 15 papírů v holandštině, ale přeci jen bylo trochu moc. Trvalo mi hodinu, než jsem vše vyplnila od osobních kontaktů po test, jak uklízet (z toho testu jsem nerozuměla ani polovině slovíčkům). Po vyplní jsem se zeptala jestli ji to mohu dát. Tak mi řekla ať se posadím dám jí občanku a bankovní kartu na okopírování. Vše jsem ji dala, zkontrolovala si papíry a zeptala se jestli mohu přijít za dva týdny znovu na další část pohovoru. To bylo vše a mohla jsem odejít. Byla jsem naprosto vyčerpaná a její jednání se mi absolutně nelíbilo, z autobusu jsem psala ubrečená Felixovi, že to bylo hrozný (do toho testu jsem mimochodem psala totální blbosti), tak mi Felix hned volal a uklidnil mě.

Za dva týdny jsem tedy přišla znovu, udělala jsem znovu posledních 5 papírů, které jsem dostala už před tím (motivace a znovu test), tentokrát už jsem věděla více slovíček a napsala jsem to nejlépe, jak jsem uměla. Ania řekla, že lepší test snad nikdo nikdy nenapsal, moje motivace je skvělá a že určitě budu působit dobře na klienty, bylo úterý tak mi řekla, že to probere s kolegyněmi a do pondělí se mi ozve. V pondělí nic, nikdo nevolal. Úterý nic, začínala jsem propadat panice a nebýt Felixe tak i depresím, ve středu taky nikdo nevolal a ve čtvrtek mi zavolala jestli mohu přijít v pondělí na poslední část pohovoru, že jsem měla nejlepší test a její kolegyně by mě ráda viděla před tím, než mě přijmou. Rovnou jsme se dohodli, že ve čtvrtek podepíšeme smlouvu.

Včera jsem tedy byla podepsat svou první pracovní smlouvu. V kanceláři jsem strávila dvě a půl hodiny, dostala jsem veškeré informace v holandštině a moje hlava byla jako pátrací balón. Ještě teď všechno vstřebávám a jsem z toho taková nervózní, neboť jsem zjistila, že se může stát opravdu spoustu věcí, vzhledem k tomu, že budu chodit do luxusních vil, tak tam můžu lehce něco rozbít a nebude to zrovna levné, takže musím pracovat nanejvýš opatrně. Ve středu budu chodit snad k synovy starosty Antwerp, prostě velmi zajímaví lidé :).

Držte mi palce ať v pondělí vše zvládnu, protože mám zrovna nejpřísnější ženu odpoledne, tak se musím předvést! :)

Žití s ním

Každý den si říkám, že napíšu článek, ale zatím jsem se k tomu nedostala, tak konečně dnes je ten den. Pravidelní čtenáři znají mé pocity z května a června, jak nejistá jsem byla, jak jsem nevěděla, kde budu a co budu dělat a jestli vůbec budu s ním. Nebyla jsem si jistá jestli to mezi námi bude klapat a jaké to bude žít s ním.

Popravdě veškeré obavy byly zbytečné. Žít s ním je mnohem lepší, než bych si kdy mohla představit. Je neuvěřitelné, jak jsme se za měsíc a půl sblížili takovým stylem, že mluvíme o budoucnosti, které je nám oběma jasná. Párkrát už jsme mluvili i o svatbě, prstýncích, baráčku, který si chceme postavit, auto, které si koupíme... Oba cítíme, že jsme byli stvořeni pro toho druhého. Skvěle se doplňujeme a většinou spolu i telepaticky komunikujeme, což oba doteď nechápeme :). Je tak úžasné mít partnera jako je on. Nikdy jsem si nebyla ničím víc jistá, tak moc ho miluji, že to nedokáži ani popsat.

O víkendu jsme si poprvé řekli Miluji Tě, ale oba jsme konstatovali, že to nevystihuje naše city ani zdaleka. I on je nadšený z žití se mnou, neustále nemůže uvěřit tomu, jak skvěle nám vše funguje. Z práce se těší až bude moci být se mnou a ráno, než odchází do práce tak mi dává polibky na rozloučenou, jako bychom se neměli vidět týden. Já, i když stále nemám práci, s ním samozřejmě každé ráno v 6 vstávám, připravím snídani pro nás oba a jemu oběd do práce.. Takže ráno snídáme spolu, což se mu moc líbí a velmi to oceňuje - pro mě je to samozřejmě to nejmenší, co pro něj mohu udělat.

Oba jsme si řekli, že naším jediným přáním je učinit toho druhého šťastným.. Zdá se to až neuvěřitelné, občas mi připadá, že to ani nemůže být pravda. Minulý víkend jsme seděli sami v parku od jedné ráno do tří a jen tak si povídali a pozorovali padající listí - chtěli zastavit čas. Takže o tomhle všem ta pravá láska je .. teď už mi to dává smysl - všechny ty písničky, filmy, to co jsem si myslela, že nemůže být pravda. Každý si zaslouží to, co právě prožívám a neměl by se spokojit s ničím, co ho neučiní takto šťastným! Myslím, že všichni toho pravého partnera můžeme najít, ale nejprve tím pravým partnerem musíme učinit sami sebe - mít se rád a užívat si života, protože to za nás náš partner neudělá.

Felix mě ve všem podporuje a když jsem smutná tak mi neuvěřitelně umí zvednout náladu, neustále mě objímá a před pár dny mi domů přinesl květiny, protože jsem si je prý zasloužila - žádný svátek, narozeniny, výročí - jen tak.. Našla jsem HO! :) Mám toho svého pravého!

Stěhování

Už to vše vypuklo.. Můj dospělý život je tu a já si ho zatím užívám, jasné mám i mnohem více povinností (třeba najít tu práci :)), ale s úžasným partnerem po boku mi zatím nic nedělá problémy :). Je neuvěřitelné, jak mi vše vyšlo a já jsem za to opravdu velmi vděčná. Chybí mi už jen poslední krok ke štěstí, a to je ta práce, která přijde snad co nejdříve. Minulý týden jsem se přestěhovala k člověku, o kterém poslední dobou píšu všechny své články.

Nikdy bych si nedokázala představit, že mě bude tak moc bavit s někým žít, že ten dospělý život vlastně vůbec není špatný a že všechno jde, když se chce! Před dvěma lety jsem se rozhodla odjet do Belgie a sama pro sebe jsem si řekla, že si tam chci najít partnera a žít tam po určitou dobu. Dva roky uplynuly a já jsem tady, s partnerem kterého jsem si nemohla představit ani v těch nejlepších snech. Pořád mi připadá, že jsem opravdu šťastnou slečnou, když můžu být s někým jako je on. Každý víkend a volná chvíle s ním je úžasná.

V sobotu jsme šli do klubu s jeho dvěma kamarády a já si to tak nesmírně užila, především kvůli němu. Poté jsme šli už jen sami do Bonaparte (karaoke bar), kde jsme protančili noc na vyvýšeném místě. Všechny holky měly upřené oči jen na něj a občas se koukly nenávistným pohledem na mě, neboť z nás zářila láska a radost, a to většina lidí, co chodí do klubu nemá. Potom se Felix chtěl prát za mojí čest a zbít skupinu asi 5ti kluků, protože jeden z nich měl prý říci, že jsem suka (což v polštině je děvka?). V tu chvíli by byl schopný je klidně zabít, neboť já jsem jeho holka a nikdo mě přeci nebude urážet - nepřipadala by si každá holka jako princezna v tu chvíli?! Naštěstí jsem měla dost rozumu na to, abychom místo ve tři ráno opustili a vydali se domů.

V nedělí jsme navštívili expozici s domácími "mazlíčky" v Antverpách. Oba jsme si mysleli, že tam nalezneme roztomilá koťátka a štěňátka, nicméně tam byli pouze hadi, pavouci, chameleoni, žáby, myši, škorpioni - jednoho si chceme pořídit, je velký zhruba jako dlaň. Poté jsme přijeli domů a víceméně nic nedělali, neboť jsme byli vyřízení z předešlé noci. Večer jsme upekli brambory ve slupce se sýrem a moc si na tom pochutnali - tak mě napadlo, že vlastně každé jídlo chutná skvěle, když ho děláte s láskou a jíte s člověkem, kterého tak moc milujete. Umím si s ním představit každou situaci a vsadím se, že ve většině případů ať se stane cokoliv, my budeme šťastní. Páni, tohle opravdu je láska.

Nejvíc jsem si v klubu užívala tančení na KISS - I was made for lovin' you a taky soundtrack z Hříšného tance.. Lidi na nás mohli oči nechat a my měli zase jeden z nejlepších večerů. 

Láska je vše, na čem záleží

Musím popsat to všechno, co teď prožívám. Minulý víkend jsem si myslela, že už nemůžu zažít lepší a pak přišel tento víkend.. Poslední dobou žiji jenom pro víkendy, které opravdu stojí za to. Tento víkend bych se nebála nazvat víkend plný lásky. V pátek večer jsem přijela k Felixovi, potkali jsme se v centru a došli jsme k němu. Popíjeli jsme gin s tonikem a jen tak si povídali. Vlastně dokážeme si povídat celé hodiny. Vydrželi jsme to přesně tři hodiny. Vyprávěl mi o jeho vztahu s Dianou, jak začali, jaké to všechno bylo a proč se rozešli. Vím toho o něm tolik. Taky jsme se rozhodli začít v říjnu s nějakými kurzy tance, nejlépe Salsou :). Po třech hodinách povídání jsme asi hodinu jen tančili na různé písničky na youtube. Pomalé ploužáky, ale i rychlejší. Ten člověk umí neuvěřitelně tancovat a hlavně ho to baví, tolik vášně.. Tak úžasný večer, a to jsme byli jen doma, neumím si představit s ním být denně.

V sobotu bohužel musel pracovat, tak jsme zůstala doma a sešla se s Aniou. Něco mála jsme pokoupily a já jsme pak jela domů připravit něco k večeři - už říkám DOMŮ a myslím tím, Felixovo místo :). Najedli jsme se a šli jsme si na dvě hodky lehnout. Večer totiž měla jeho známá narozeniny v Irish Pubu, a tak jsme v půl jedenácté vyrazili ven. Na to, jak se nám tam nechtělo, neboť je to nejnudnější žena na planetě (s nejnudnějším mužem a jiné kamarády nemají), tak se ten večer tak neuvěřitelně povedl! V Irish Pubu byla živá muzika, lidé tančili, smáli se a užívali si života a my se k nim samozřejmě přidali. Tanci prostě nemůžeme odolat. Tak dokonalý ploužák jsem v životě s nikým netančila, ještě teď se mi tají dech - ostatní se na nás nemohli vynadívat :). Felix se strašně moc těší až s ním budu bydlet a neustále mi to říká. Těší se na naší společnou budoucnost tak moc. Nemůžeme se jeden druhého nabažit, a to ani po takové době vztahu. Oba jsme si vědomi, že jsme našli spřízněnou duši, tak moc ho MILUJI až se mi tomu nechce věřit. Tolik lásky jsem v životě k nikomu necítila, chce se mi skoro brečet, když na to pomyslím. Tohle je LÁSKA! Pravá láska! Chceme si spolu koupit dům do dvou let a plánujeme veškerou budoucnost společně. Neuvěřitelně mě ve všem podporuje a já podporuji jeho.

V neděli jsme šli grilovat do parku i s Romeem. Neuvěřitelně jsme si to užili a tolik jsme se nasmáli zase. Je úžasné, jak si s někým můžete tak moc rozumět, někdy komunikujeme telepaticky a už se tomu ani nedivíme, já na něco pomyslím a on o tom začne za minutku mluvit. Park je vzdálen zhruba 30 min. pěšky a já na zpáteční cestě byla opravdu extrémně unavená (ze soboty na neděli jsme spali tři hodiny, do postele jsme šli v 6 hodin ráno :D). Felix s sebou měl kolo, na kterém jsme vzadu vezli všechny věci, tak mi řekl ať si nasednu, že mě poveze na tom kole. Tak já seděla na kole, vzadu byl veškerý náklad a Felix kolo držel za řídítka a tlačit celou cestu, připadala jsem si, jak nějaká princezna na koni :D. Lidi na nás koukali, jak na blázny a my se jen smáli.

Na Vánoce chce být jen se mnou a nezáleží mu na tom kde, jen chce někam jet a nezůstat v doma (alespon na dva dny) takže do Čech se mnou pojede moc rád. Pane bože ani si neumím představit, jak úžasné vánoce to budou, až ho naši poznají, co na něj asi řeknou? No já si tak nějak jsem jistá, že se jim bude líbit :). Prostě to cítím. Cítím, že on je ten pravý na teď a napořád! Děkuji, děkuji moc, že jsi mi ho seslal.. Nikdy Ti nepřestanu být vděčná a nikdy na Tebe nepřestanu myslet!

Dospělý život je tu!

Už jsem dlouho nenapsala žádný článek a myslím, že je zase na čase! Koncept tohoto blogu se trošku změnil a já jsem za to ráda.. Alespoň sama mohu vidět svůj posun, změnu svých názorů a jak jsem vlastně prožila celou svou au-pair dobu, která se pomalu blíží ke konci.

Prázdniny v ČR byly úžasné a já jsem moc ráda, že jsem si je mohla prožít. Poslední prázdniny vůbec, můj dospělý život začíná a připadá mi to skvělé! Poprvé za celou dobu se toho nebojím, ale těším se. Těším se na budoucnost, i když nevím co mi přinese a miluji přítomnost. Jsem ráda, že jsem se rozhodla zůstat v Belgii. O víkendu jsem byla u Felixe a zkusili jsme si, jak naše víkendy nejspíše budou vypadat - myslím, že nás oba překvapilo, jak skvěle to dopadlo. Stále máme tu zamilovanou dobu, kdy se líbáme v každé volné chvíli, usínáme v objetí a vstáváme s úsměvem, protože vedle nás spí osoba, kterou tak milujeme.

Od Sylvinky jsme k odjezdu dostala knihu o andělech, kde se mimo jiné píše, že zemřelý partnerem je nám nahoře nejlepším dohazovačem. Ta věta mě zarazila a přečetla jsem si ji tak třikrát. Přehrála jsem si, jak jsem vlastně přišla na myšlenku udělat si profil na Badoo a jak jsem tam potkala Felixe. Všechno to byla dost velká "náhoda", neboť on tam byl nový a já také. Z ničeho nic mě jednou napadlo si udělat profil a poznat nové lidi (měli bychom důvěřovat své intuici, neboť andělé nám pomáhají každou chvíli). Dala jsem si na profil i báseň, která je o mě a Martinovi a Felix byl jediný, který ji četl a pochválil mi jí. Nezačal konverzaci jako všichni ostatní, byl originální, vtipný a měl skvělé fotky, okamžitě jsme si padli do oka, ale já si bohužel nevěřila natolik, abych se s ním sešla neboť mi připadalo, že kluk jako on nechce holku jako já. Promarnila jsem měsíc s někým jiným a nakonec se s ním stejně sešla - šli jsme na kafe, ani jsem to nebrala jako rande a tam to všechno začalo.

Neříkám, že to pokaždé bylo jednoduché, ale máme stejné názory na důležité věci v životě, máme společná témata a vzájemně se podporujeme ve věcech, které chceme v životě dokázat. Miluji s ním mluvit o čemkoliv, tančit s ním, vařit a nebo třeba hrát na PlayStation Mortal Combat, u čehož se vždy neuvěřitelně pobavíme. Ten člověk je mi skvělým kamarádem i partnerem. Pro tuto chvíli jsem opravdu moc šťastná, že ho mám. Je rozumný, chytrý (mluví asi 6 jazyky) pracovitý a nemá problém mi s čímkoliv pomoci. Rád se mnou a mými kamarády jde do Pubu a rád se mnou nakupuje (on je ten, co rád nakupuje a já mu radím :D).

Tenhle víkend byl opravdu báječný, navíc se nám podařilo oba dny i skvěle uvařit :). V sobotu se velmi přejedl mého jídla (něco jako šunkofleky) a pak mi říká, že to už se nesmí stát, tak jsem se ho zeptala, proč tedy nejedl méně a on odpověděl, že když je šťastný, že má velkou chuť k jídlu :). Tu tedy bude mít nejspíš pořád až se mnou bude bydlet :). Doufám, že na Vánoce pojedeme do ČR a on pozná mou rodinu a kamarády a hlavně oni poznají jeho! I když mi ze začátku opravdu záleželo na ostatních názorech, já sama mám teď svůj a nerozhodí mě pokud někdo bude mít jiný. Málo lidí ho zná, tak jako já :).

"Cause we are gonna be forever you and me"

Červenec

Milí drazí čtenáři,
omlouvám se za svou neaktivitu v letních časech. Také se omlouvám, že jsem vlastně nedala vědět, jak to všechno dopadlo po mém posledním rozhodnutí - zůstat v ČR. Před 16ti dny jsem dorazila zpět domů a je to tu fantastické - nic jiného jsem ani neočekávala. Všichni se na mě moc těšili, takže v těchto dnech jsou ještě moc rádi, že se mnou můžou trávit čas, nestihla jsem ani moc lidí naštvat, což považuji za úspěch.

Ale mé rozhodnutí zůstat v ČR jsem zvážila a po dlouhém přemýšlení změnila. Také jsem si promluvila s Felixem. Když jsem mu sdělila, že se možná už nevrátím a že je to naše poslední noc byla to jedna z nejsmutnějších nocí, jaké jsem zažila a zároveň taky jednou z nejkrásnějších. Myslím, že si uvědomil, že by o mě mohl přijít a byl z toho vážně smutný, říkal že je tedy rád pokud jsem se pevně rozhodla a budu šťastnější v ČR, ale ať to zvážím, protože do ČR se můžu vrátit vždycky kdežto do Belgie nikoliv. Vše jsem si zařizovala den před odjezdem, což nebylo úplně nejchytřejší, ale zvládla jsem to a dokonce jsem mluvila pouze holandsky.

Chci to tedy zkusit v Belgii. Od října bych měla začít kurz pro servírky a poté mít práci, bydlet s ním a snad si pak i vydělávat belgický plat. Popravdě řečeno si umím představit život v obou zemích, ale právě teď v tuto chvíli mě srdce táhne do Belgie a říká ať se tak rychle nevzdávám. Dám tomu tedy šanci a uvidím kam se to všechno vyvine, buď to fungovat bude a nebo ne, ale svět se nezboří a zde v ČR mám dveře otevřené vždy.

Takže Vám všem děkuji za dotazy, jak to vlastně dopadlo a tady vám podávám "podrobnější zprávu". Doufám, že se na mě nikdo za mé rozhodnutí nezlobí a mrzí mě, že jsem slibovala něco co jsem nemohla dodržet. Doufám, že se Ti Kájo v Americe bude líbit a že mě v Belgii navštívíš, protože naše přátelství pro mě znamená více, než si myslíš!! :)

Další kapitola

Je to tak.. Dlouho jsem sem nic nenapsala, protože jsem stále nevěděla, jak se věci mají. Jak se věci budou mít a co bych vlastně já sama chtěla. Stále jsem se řídila radami ostatních a ani jsem chvíli nepřemýšlela, co by bylo dobré pro mne. Také jsem neustále oddalovala otázku pro Felixe, jestli by mi ze začátku nepomohl a nemohla bych u něj bydlet a byla jsem neustále nešťastná sama ze sebe.

Tak tomuto už je konec. Učinila jsem pár zásadních rozhodnutí. Jsem člověk vysoce sociální, který žije velmi těžko bez přátel a své rodiny, tudíž tady v Belgii to pro mě ze začátku vůbec nebylo jednoduché - viz moje předchozí příspěvky. Myslela jsem si, že si tu najdu spoustu přátel a po roce se zase vrátím. Spoustu přátel jsem si tu sice nenašla, ale pár dobrých rozhodně ano. Nicméně rodinu a nejlepší přátelé mám stále v ČR. Rozhodování mezi životem v Belgii s lepším platovým ohodnocením i jako uklízečka, partnerem a nebo životem v ČR obklopená rodinou a přáteli nebylo vůbec jednoduché.

Nejprve jsem si promluvila s Petrou, vysvětlila ji svou situaci a ta mi nabídla tu v září zůstat ještě jako jejich au-pair, což mi neskutečně pomůže ať už se rozhodnu jakkoliv. Prostě v říjnu budu mít určitě nějaké peníze a navíc si nemusím teď všechno balit s sebou do Česka. Kdybych v tom říjnu ještě začala pracovat i jako uklízečka, mohla bych mít potom celkem dost peněz, ale to je zase moc dopředu. Takže tato pozitivní zpráva mi opravdu zvedla náladu.

V úterý jsem jela k Felixovi, s tím že jsem mu řekla, že s ním potřebuji mluvit, že už to nemůžu dál odkládat, ale že nejde o nic až tak důležitého. Uvařil pro nás večeři, dali jsme si víno a povídali jsme si asi 3 hoďky. Nic z toho, co jsem mu chtěla říct, jsem ale neřekla. Bavili jsme se o tom, že tu v září budu ještě au-pair, pak taky o tom, jak hrozně nevyspělá jsem, když se vracím na dva měsíce do Čech, o tom že ani Bogdan mě nechápe (nu to je oboustranné) a že on si opravdu užívá, že ted bydlí sám. Šli jsme spát a druhý den ráno se mě zeptal, co jsem mu vlastně chtěla říct, protože jsem to nejspíš neudělala a já se jen zeptala, jak to mezi námi je. Jestli jsme opravdu ve vztahu a nebo jsme stále jen kamarádi. Začal se docela smát a řekl, že je to snad jasné, že jsme pár, proč se ho ptám a já že jsem si nebyla jistá, že jsme o tom nikdy nemluvili a mě opravdu zajímalo, jak to mezi námi je. Odpověděl, že jsem se na to mohla zeptat na whatsappu a nemusela jsem to tak plánovat a já, že jsem ho přitom chtěla vidět a že tyhle věci na whatsappu neřeším.

Ve středu jsem tedy přijela domů a byla jsem si jistá, že mám přítele. Nicméně můj přítel mi dopoledne napsal, že jestli tohle pro mě bylo tak důležité tak to tedy fakt nechápe. Já mu odpověděla, že otázka má samozřejmě druhou část, ale že by to mohlo být příliš na jedno ráno. Napsal, že bych se měla raději naučit komunikovat. Večer jsem mu volala, ale nebral to a když mi volal zpět už jsem zase neměla signál. Zavolala jsem mu tedy včera večer, sebrala jsem veškerou svou odvahu a zeptala jsem ho na to, jestli bych s ním od října nemohla bydlet. Bude se to zdát směšné, ale přesně jsem věděla, co mi odpoví.

Řekl, že ano, že s ním samozřejmě žít můžu a že mi pomůže, ALE... Musí tam být vždycky nějaké ale?! Ano! Začal mít 10ti minutový proslov, jak ho mrzí že ještě nejsem tak vyspělá, jak mé rozhodnutí absolutně nechápe, a že on by tohle nikdy neudělal.. neodjel by za zábavou pokud by neměl práci a kde bydlet a že si musí vlastně celý ten vztah promyslet, protože si vážně myslel že jsem mnohem vyspělejší. Také mi oznámil, že pokud s ním budu bydlet tak ať zapomenu na vodění si tam kamarádů jako Aniu nebo kohokoliv jiného (takhle se chovají partneři?!). Okamžitě jsem věděla, že tohle fungovat nebude. Nechoval by se ke mě jako k rovnocenné partnerce, ale neustále by mi připomínal mé chyby. Platila bych půlku nájmu a ani bych si tam nemohla nikoho přivést?! Pardon, ale o takovýhle "výhody" já tedy nestojím. Chtěla jsem svobodu a né tohle.

Mrzí mě, jak to dopadlo, neboť Felix je vážně dobrý člověk a věřím, že s ním jednou bude nějaká žena moc šťastná, ale já to nebudu ne ted a tady.. Nemám zapotřebí neustále poslouchat, jak se chovám jak malá holka! Ani si nepamatuji, kdy mi řekl něco hezkého. Já jsem neustále ta, co se snaží a to teď skončilo. Navíc žití v ČR mi teď připadá jako sen.. Jako něco, co jsem opravdu celou dobu chtěla. Být kousek od své rodiny a přátel. Být jim nablízku. Zajít s nimi na pivo ve volných dnech, slavit s nimi narozeniny, chodit na výlety, festivaly a nebo cokoliv jiného. Už jsem byla příliš dlouho "sama".

Zažila jsem tu krásnou kapitolu svého života, ničeho nelituji a jsem nesmírně vděčná za všechno, co jsem tu prožila, co jsem prožila s Felixem. Byla to neskutečná životní zkušenost, ale je čas se posunout dál. Tahle životní kniha rozhodně ještě nekončí..

Děkuji, děkuji za všechno a SBOHEM! Měla jsem se tu s Tebou hezky! Kéž najdeš tu pravou a uvědomíš si to včas. Buď jen a jen šťastný :).

Můj život

Tak jsem tomu psaní článku v měsíci květen moc nedala.. To bude asi tím, že se u mě žádné novinky neodehrávají. Spíše se plácám na jednom a tom samém místě. Což, jak už všichni víme, brzy skončí. Myslím si, že musí být celkem zábava pozorovat můj život ze vzdálenějšího úhlu, něco jako film, neboť tady divák nemůže tušit jak to skončí. Jednou je to tak a podruhé zase jinak. Prožívám si svou vlastní telenovelu. Ale to vlastně všichni, neboť jsme strůjci našich životů, takže se stačí rozhodnout, co mě učiní šťastnou a pak podle toho jednat - jak snadné!

Felix se vrátil z Rumunska a můj plán si o všem promluvit, potom co se vrátí, tak nějak nebyl úplně nejchytřejším, neboť jsem spoléhala na fakt, že se mu bude chtít vrátit do Belgie a že mu budu hodně chybět. V sobotu jsme se chtěli sejít, ale bohužel po práci jel pomáhat kamarádovi stěhovat a skončil až v 11 večer, takže jsem se rozhodla jet domů a přijet až v neděli. V neděli ráno jsem si tedy přivstala a měla jsem naplánováno ho vzbudit :D, což se mi samozřejmě povedlo. V 9:15 v neděli, světe div se, Felix po celé sobotě, kdy pracoval, stále ještě spal :D. Tak jsem ho vzbudila, šel mi otevřít a neměl zrovna nejlepší náladu (no dobře, kdo by v jeho stavu měl? :D).

Dali jsme si pusu a šli jsme nakoupit. Byl rád, že mě vidí, ale stále byl naštvaný na Bogdana za něco z předchozího dne. Už v tu chvíli jsem věděla, že to nepůjde. Má vlastních problémů mraky a já na něj nemůžu uhodit z ničeho nic, když jsme se 14 dní neviděli - ahoj, nemám kde zůstat, můžu bydlet u tebe?! :D Přítelkyně roku! :D Ráno bylo takové stále ještě trochu negativní a Felix se stihl "pohádat" jak se ségrou tak s Bogdanem, na měl byl ovšem milej takže mi to tak nějak bylo jedno. Seznámila jsem se taky s jeho neteří, které je rok a je tak strašně roztomilá! Ta holčička se skoro celou dobu smála! :) Děti mě fakt milují, asi mám nějakou dobrou auru.

S Felixem jsme si povídali, ale víceméně o tom, jak úžasné to v Rumunsku bylo a jak zlomil třem dámám srdce na svatbě, kde protančil celou noc a nepil žádný alkohol.. - Felixi, kdybych Ti měla říct oba příběhy sobotní a páteční noci, asi bys z toho taky nebyl nadšený :D - Tak mi je řekni.. Néé já to nemám zapotřebí, a žádná srdce jsem nezlomila takže to asi nemá správné grády, jen jsem učinila pár kluků nešťastnými, když jsem jim oznámila že tedy singel fakt nejsem - ááá to je škoda Anet, tos neměla.. Nu já nevěděla, že když nejsme spolu, že jsme singel :D.

Celý den jsme zůstali u něj, jen jsme šli pak ještě jednou nakoupit, kde mi oznámil, že možná tento víkend pojede zpět do Rumunska, podepsat plnou moc kamarádovi na koupi baráku pro jeho mamku. Byl nadšený z toho, že by jí opravdu koupil barák a udělal tak další level v jeho dospělosti - tak moc se za ten rok změnil. Když jsem si hrála s malou tak na mě koukal, jak na obrázek, neustále mě objímal a nebo líbal, či držel jen tak za ruku. Hrál si s malou Sárou a já vím, že z něj jednou bude tak super táta (neříkám, že mých dětí). Jelikož celý den pršelo, tak jsme se nešli ani projít a byli jsme zavřeni celý den v bytě i s jeho ségrou.. na takovou vážnou debatu vážně nebyl čas a ani prostor. Nicméně tento pátek má být krásné teplo, tak snad se uvidíme někde venku a zapovídáme se! :)

Dospělost

Já prostě nevím, jak dál. Nevím, co je pro mě nejlepší a jak bych chtěla pokračovat. Nevím, kde budu a ani kde chci pracovat a nevím, jestli vůbec chci zůstat na trvalo v Belgii, tedy vím, že by to pro mě a mé budoucí děti bylo nejlepší rozhodnutí, ale na druhou stranu.. Neumím si představit žít bez rodičů a přátel a neumím si ani představit žít bez něj. Tohle celé dospělé období mě děsí. Myslela jsem si, jak vyspělá vlastně jsem, ale to vůbec není pravda. Jsem sice "sama" v cizině, ale bydlím s rodinou, která se o mě stará a taky mi říká, kdy můžu a nemůžu ven - což je velmi iritující fakt, a musím se osamostatnit, i když být další rok zde by pro mě bylo nejjednodušším řešením.

Nevím jestli je to tím, že jsem typická ženská a prostě už z principu nevím, co chci a nebo mám prostě jen nějaké slabší období, nicméně by bylo fajn si to rozmyslet. Dobře, shrnu si fakta!

• chci bydlet s Felixem (žádné ptaní jestli můžu ven a jestli mám volno)
• chci si najít práci tady v Belgii a dokázat tak sama sobě, že jsem toho schopna
• chci dostávat Belgický plat a naučit se s ním hospodařit
• chci se o Felixe starat - úklid, vaření, nákupy
• bojím se stereotypu, který prý je v každém vztahu
• bojím se, že si s Felixem polezeme na nervy
• nechci, aby moji rodiče ode mě byli tak daleko
• chci, aby moji rodiče rozmazlovali moje děti (to je trochu do budoucna :D)
  
  

Jak to tak vypadá, určitě chci zůstat v Belgii a zkusit žít s Felixem. Dát tomu našemu vztahu větší váhu a trochu si na něj i vsadit. Měla bych se přestat bát to zkusit. Je to normální dospělý život, který žijí miliardy lidí po celém světě, není to nic zvláštního. Rozchodem by navíc můj život nekončil, takže se nemám čeho bát. Do ČR se můžu vrátit vždycky, vždycky tam budu mít ty nejlepší rodiče na světě. Jen se bojím je tam nechat, kéž by oni mohli přijet sem a taky tu bydlet. Ani nevím, kde budu trávit další Vánoce, a ta nejistota mě děsí. Bože dej ať je tohle vše už za mnou a dobře to dopadne. Prosím, prosím. Měla bych si užívat poslední měsíc a ne se trápit, ale ono to zase jinak nejde. Budoucnost a dospělý život mi už klepou na dveře a já musím jít otevřít a jít vstříc novým dobrodružstvím! Držte mi palce!

Myšlenkový MišMaš

Už uplynulo pár dní od mého posledního článku, ale tak to většinou bývá pokud napíšu pro mě nějaký důležitý článek. Změnilo se něco? Neřekla bych, snad už jen konečně můj postoj, neboť i když píši o tom hezkém jsou také věci, se kterými se sem moc často nesvěřuji, a to třeba jak moc velký blázen vlastně jsem. Poslední tři týdny jsem brečela více, než je zdrávo. Proč? Nechce se mi to sem ani psát, stydím se sama za sebe a své občasné myšlenky, ale tak myslím že každý má občas horší období. 

S Felixem se vlastně nic nezměnilo, stále je to ten zamilovaný kluk, který mě bere za ruku, líbá kdykoliv má příležitost a je tak moc šťastný, když může být se mnou. Vlastně jediná změna se odehrála v počtu zpráv na den. Minulé dva týdny jsem to opravdu hodně řešila sama v sobě a byla jsem z toho i dost nešťastná, ale vlastně nebyl jediný důvod. Jeho city se nezměnili, pouze nemá prostě čas mi psát každý den pět zpráv. Oni na to ti kluci ani moc nejsou, vlastně po čase to každého omrzí a já to stále vnímala jako problém. Proč proboha?! Tak to prostě je! Kluci nejsou tak upovídaní a taky tomu psaní nedávají takovou důležitost jako my holky (samozřejmě pokaždé se najdou nějaké výjimky). Ani nevím jestli je správné ho nazývat klukem, neboť mu bude 28, a to už i ti "nejpomalejší" kluci se stávají muži. 

Takže Anet, dospěj!!! Nebuď takovým bláznem a uvědom si, že dospělí lidé nedávají pubertálnímu psaní takovou váhu! Jsou zaneprázdnění, pracují 8 hodin denně, učí se holandštinu po večerech a přes den se jí snaží praktikovat - začni dělat to samé! Může se zdá, že je toho na Tebe hodně, ale vlastně o nic nejde! Každý tím musel projít a každý si tím i projde, měla by to pro Tebe být zábava. Užij si poslední měsíc a půl jako au-pair a snaž se dospět! Felix Tě za dospělou považuje (snad :D), tak mu k tomu dej konečně důvod. Možná by to pro Tebe v ČR bylo jednodušší, najít si práci, ale byla bys tam opravdu šťastná? Sice s rodinou a kamarády okolo (ti stejně mají svoje životy a taky by na tebe pořád neměli čas), ale jaké by to bylo žít bez něj? Ano asi by sis po čase zvykla a našla si někoho jiného, ale pro ukončovat něco v čem oba vidíte budoucnost? :)

Neříkám, že je pro mě vším, nechci z něj udělat celý svůj vesmír, ale teď se na něj tak trošku spoléhat musím, alespoň zpočátku, snad to pro něj nebude problém, protože mu budu tou nejlepší spolubydlící - partnerkou jakou kdy měl a Diana (jeho ex) se může jít zahrabat. Ta ženská je naprosto šílená a mě je jí vážně líto. V listopadu, kdy ho navštívila na týden (na jeho narozeniny, jaká to náhoda) si u něj schválně nechala pár kousků oblečení, aby se pro něj jednou mohla vrátit třeba v březnu! A to já jsem se dozvěděla až teď, naštěstí to Felix zatrhl, a to oblečení rozdal. Když se to dozvěděla málem vyletěla z kůže, ale pak se taky dozvěděla, že Felix přijede na 10 dní do Rumunska a vlastně mu oznámila, že by na něj mohla počkat na letišti! Ta žena je blázen ještě větší než já. Nejsou spolu déle než rok a půl a ona je do něj stále zamilovaná a stále se mu plete do života. Samozřejmě o mě neví, neboť jí Felix nechce ublížit, ale myslím, že by jí to naopak mohlo jedině pomoci se od něj odpoutat. 

Uvidíme, kam se to všechno vyvine. Já si zatím užívám každou chvíli, kterou s ním můžu strávit a vypadá to, že on taky. Páni, kdybych tohle věděla na začátku, ušetřilo by mi to spoustu trápení! Vlastně by nám to všem ušetřilo spoustu přehrávání a hraní si na lidi, kterými jsme ani jeden nebyli.

Vezmeš si mě?

Ahoj zlato,
zase po dlouhé době chci napsat Tobě a poděkovat Ti a zároveň se i omluvit, že jsem Ti zprvu, kdy to všechno začalo, nedůvěřovala, ale sám moc dobře víš, jak ty začátky vypadaly, takže se mi zase nemůžeš moc divit! :) Byla jsem ráda, že tu mám kamaráda, se kterým se můžu stýkat, ale oba jsme "věděli", že z toho nikdy nic víc nebude. Rozuměli jsme si po všech stránkách, měli jsme stejný humor a většinu času stejné názory, ale on se rozešel s přítelkyní, kterou požádal o ruku a já - no víš moc dobře, co se stalo.

Tak jo, mýlila jsem se a jsem za to opravdu strašně moc vděčná! Děkuji! Vím, že jsem ho měla potkat a vím, že s ním mám být, má mě to něco naučit, posunout dál a zrovna tak já jsem pro něj ta zkušenost, kterou ještě neměl. Může kdykoliv odejít a já mu to nebudu mít za zlé, je svobodný tak jak jen člověk ve vztahu může být a každý den s ním je pro mě darem - vlastně takhle by se měla většina lidí dívat na svého současného partnera a být vděčná, že s ním prožívá všechna úskalí v jeho životě, i když ví o jeho špatných stránkách a i přesto s ním stále zůstává. Řekla bych, že my ještě tolik o svých černých stránkách nevíme, ale už každou chvílí nám nic nebude bránit v tom je objevit a nějak se s nimi vypořádat, i když se přeci jen trochu, po tom téměř roce, známe.

Ani pro jednoho z nás to ze začátku nebylo více než pouhá sranda, povyražení. Seznámili jsme se a já za 14 dní odjížděla na 2 měsíce do Čech, takže to ani pro jednoho z nás nebyl vztah. Já si užila prázdniny po svém a on také, i když jsme o sobě denně věděli a pak si jednoho dne zavolali ve stejný moment - náš první telefonický rozhovor. Poté jsme zhruba do prosince pokračovali ve vídání se a zajímání se jeden o druhého, ale nic víc v tom nebylo. Zase jsem odjela na 14 dní domů a stále jsme zůstali v kontaktu, jako ti dobří kamarádi, co si nemůžou zvyknout, že jsou od sebe. Přijela jsem zpět a první člověk, kterého jsem viděla byl on. Bylo to fajn, popovídali jsme si a já zase odjela domů. Od té doby, kdy jsem přijela z Vánoc zpět jsme se viděli každý víkend bez výjimky.

Možná jsme měli pár "rozepří", ale nikdy nám nebránili v tom se vidět. Postupem času jsme se poznávali víc a víc a věděli jsme co od toho druhého asi můžeme čekat a že taky je trochu jiný, než se nám zpočátku prezentoval (věty typu: Já se nikdy neožením, děti nechci, vždy jsem od každé utekl jakmile začala mluvit o dětech, řekl jsem že zavolám a už jsem jí neviděl, ráno jsem měl jednu a večer mi přiletěla přítelkyně... atd byli přítomné na každém našem rande) - říkáte si, proč jsem s ním byla?! Sama nevím, nebrala jsem to tak vážně, a tak mi jeho minulost byla celkem ukradená. Šlo mi o přítomnost, kterou trávil se mnou a bavilo ho mi tyhle věci říkat a mě bavilo poslouchat, jak měl někdo fascinující život. Pak se začal postupem času trošku měnit, už mi přestal říkat o podvádění, začal mluvit více o lásce a o holce, s kterou strávil 2 roky a požádal ji o ruku - tím mi fakt vyrazil dech!

Po návratu z Polsko  Českého týdne se změnil kompletně nebo alespoň jeho city ke mě. Nevím, co se stalo a ani kdy se to přesně stalo, ale vím že o mě hodně přemýšlel a že zjistil, že mě miluje a že stojím za všechnu "námahu", možná i snad že jsem ten správný člověk "pro život". Týden před tím, než jsem odjela do ČR, jsem ho zase škádlila tím, že se jednou určitě ožení a pak mi ten den zavolá a já mu řeknu, že jsem to věděla, měla jsem celou dobu pravdu, že se jednou ožení, protože on není na život bez ženy, toto mi závratně vyvracel, že se ženit NIKDY nebude, není to tady v Belgii totiž tak nutné.

V pátek večer jsme šli do Irish Pubu s Aniou a on tam za námi asi po hodince přišel. Měla jsem v sobě druhé pivo (on první), když jsme se začali bavit o svatbách, neboť teď v květnu jede na svatbu své sestřenice. Začal mi vysvětlovat, že jako svatební dar se nyní dávají peníze a já si myslela, že dary (v Čechách se stále dávají dary, nebo už snad také peníze?). A on mi řekl, že až bude mít svatbu (aha první změna, před dvěma týdny řekl, že se ženit určitě nebude), a pak se opravil a řekl: "tedy až my dva budeme mít svatbu" (COOOŽEEEE?!!!) - více jsem neposlouchala :D. Tak on řekl, že my DVA budeme mít svatbu huuuhuuuu. Pak jsme si zase povídali o něčem jiném, když v tom začal hrát Bruno Mars - Marry Me a on se mě s vážným výrazem ve tváři zeptal: "Vezmeš si mě, Anet?" a já cožee?! O tomhle se nežertuje a on: "Já vím a taky to myslím vážně - vezmeš si mě?", tak jsem mu řekla ať přestane, že to není vtipné a on, že to taky jako vtip nemyslí. No řeknu vám, že mi vyrazil dech! Ania se do toho vložila se slovy, že on na to sice věk má, ale že já jsem stále dost mladá na vdávání, tak jsem opáčila že to absolutně není o věku a že nepotřebuji 5 dalších let střídat partnery, abych si uvědomila, že už mám čas na vdávání.

V mých jednadvaceti se mě můj přítel zeptal, jestli si ho vezmu. Dobře nebyla to úplná nabídka k sňatku s prstenem a tím rodeem okolo, ale vzhledem k tomu jaký zastával názor před pár měsíci, je tohle u něj dost vážná věc a rozhodně o tom nežertoval a minimálně o tom dost přemýšlel. Když si vzpomenu na všechny ty telefony a psaní s mými kamarádkami a rodinou - nebojte se, je to jen kamarád a rozhodně si ho nevezmu, to by byla největší chyba v mém životě > já o tom teď už dost přemýšlím! Věřím, že mi Martin vybral dobře a že s ním mám být, nicméně se uvidí, jak to dopadne po jeho odjezdu zpět do Rumunska a po mém odjezdu do ČR. Mimochodem: fotku vytvořila Ania, která nám hrozně závidí naší lásku! :D

Proč tohle, ale vše píšu? Protože, i když nevěříte na pohádky a šťastné konce a myslíte si, jak se to vám stát nemůže, tak může! Může se to stát komukoliv, protože se to stalo mě! :) Nevzdávejte své naděje, protože "ten pravý" je každý, kterého jím učiníte a pokud vy budete "tím pravým" partnerem pro něj, on zajisté bude tím pravým pro vás!

Partnerské vztahy

Poslední dobou přemýšlím, jak se vlastně definuje takový partnerský vztah? Co by podle vás nemělo v žádném skvěle fungujícím vztahu chybět? A jak by vlastně měl takový skvělý vztah vypadat? Na těchto pár otázek jsem hledala odpovědi, proč, je vám nejspíš jasné. Vlastně si myslím, že ani moc žádná správná definice vztahu jako takového není.

Podle mě by ve vztahu neměla chybět, láska, důvěra, upřímnost, věrnost, otevřenost, doteky (držení se za ruce, objetí, tančení v metru plném lidí? :)), polibky, sdílení zážitků, komunikace, intimita (to, co sdílíte pouze s partnerem), smích (pro mě nesmírně důležitá část vztahu), podpora, pomoc.. a jistě spoustu dalšího, nicméně tyto věci patří, dle mého názoru, mezi ty nejdůležitější.

Já všechno toto ve svém vztahu mám, jediné, co by někomu mohlo chybět jsou slova Miluji Tě, které spousta lidí říká a nemusí myslet vážně, což pak dost zraňuje a nebo vlastně ani nikdy nepoznala, co ta slova znamenají, a tak je říkají aniž by pro ně měli nějaký význam - to je poté pro oba partnery dost těžké, pokud tato slova pro oba znamenají něco jiného. Řekla bych, že my oba máme takový určitý blok s těmito slovy, a tak je neříkáme a místo toho děláme vše, abychom druhému dokázali, že ho milujeme, abychom to nemuseli říkat, a já osobně si myslím, že to je ta správná cesta, cítit to od druhého a ne to pouze slyšet.

Ve skvělém vztahu by asi neměli chybět ani hádky a jejich následné usmiřování, které je prostě skvělé i po malé výměně názorů, kterou bych nepovažovala ani za hádku.
Něco se změnilo, a já tu změnu cítím (je téměř hmatatelná), já jí vidím, to jak se na mě dívá, jak mě hladí, jak mě líbá do vlasů a jak se mi hodiny dokáže dívat do očí, aniž by jedinkrát uhnul pohledem, to jak mi pomáhá, jak se o mě stará, když mám křeče v břiše, to jak by raději sám umrzl, abych já měla dostatek tepla, to jak je trpělivý, a to jak se ho má špatná volba slov zasáhla.. Miluje mě a mě to na jednu stranu děsí, bojím se, že jednou přijde na to, že nejsem taková za jakou mě považuje. Bojím se, že ho zklamu, ale taková láska je! A já jí celým svým srdcem přijímám.. A jsem za ni/něj vděčná. Děkuju

Přání

Rozhodla jsem se zase napsat článek, který není jen o mě a mém já :). Je o přání! Včera jsem viděla dokonalý klip od Tomáše Kluse - Přeju Ti a taky jsem navštívila jeho skvělou stránku, kde napíšete přání pro ostatní a obdržíte jedno nazpět, je to anonymní a přináší mi to ohromnou radost! :) Chvíli jsem se zamyslela, jak je na tom světě vlastně poslední dobou málo dobré nálady, lásky, a toho správného sebevědomí. 

Nevím jestli je to pouze Českou republikou, ale připadá mi, že si pořád jen na něco stěžujeme a neumíme si užívat ty krásné momenty a chvíle, které nám život přináší a které se nám možná mohou zdát všední, jsem si však jistá, že jednou na ně budeme vzpomínat jako na ty krásné chvíle, kde nám nic nechybělo - to se ale nejspíše stane, až když nám začne opravdu něco chybět, budeme mít nějaký problém či nebudeme v tak skvělé kondici. Proč si musíme všechno uvědomovat až když je pozdě (toto se mě týká více, než všech ostatních)?

Jednou ze skvělých stránek, které mi vždy zvedli náladu je tzv. flow-list, kam si každý den napíšete tři pozitivní věci, co se vám stali, nemusí to být něco převratného jako třeba získání řidičského průkazu, ale klidně i "malé" věci, co vám zvedli náladu - jakože se na vás třeba usmál milý kluk v autobuse. Jednu dobu jsem to praktikovala opravdu denně, ale pak jsem přestala, když nad tím přemýšlím, měla bych zase začít, protože je to skvělé a pak tam i vidíte statistiku, jak moc jste vlastně šťastní. 

Já například teď stojím před opravdu velkou životní změnou a mám z ní celkem strach, ale neměla bych mít. Život je hra a já bych se tak měla zapojit a začít ho vědomě hrát, neboť za poslední dobu jsem vlastně jen prokrastinovala a už toho mám dost. Je čas zase začít něco dělat. Jednou z věcí, co mi taky pomáhalo bylo napsat si večer před spaním seznam toho, co chci další den udělat a postupně si jednu věc za druhou odškrtávat, zní to banálně, ale neuvěříte jaký účinek to na mě mělo. Jenže já jsem samozřejmě člověk, co u ničeho moc dlouho nevydrží! Anet je na čase, začít zase makat! 

Sofie byla dnes u dietologa s mamkou, a tak se s ní chci zase pustit do zdravějšího stravování, neboť po týdnu v ČR je můj systém totálně rozházený a já mám pocit neustálého hladu a tak jím, jím a jím. Dneska jsem snědla zase celou tabulku čokolády a asi 9 kousků Rafaello - já vím, že odsuzování ničemu nepomůže, ale tohle je fakt strašné :D. A zítřek je blízko tak říkám, že od ZÍTRA a píšu si to i na BLOG takže to dodržím, nebudu jíst sladké, budu více pít vodu (nevěřili byste, jak pití vody je důležité) a alespoň 2x denně ovoce, zeleninu máme denně k večeři, takže o to se starat nemusím! :) 

Jíst zdravěji - to je mé přání mě! :)

Jinak ještě k těm přáním, dnes jsem byla v knihovně a dostala jsem skvělý nápad, půjčila jsem si 5 knih a do každé vložím lísteček s přáním a budu doufat, že to tomu člověku vždy udělá radost! :) Mě nadchla už jen ta myšlenka! :)

Nový začátek

Musím to všechno napsat ještě plná dojmů z víkendu, než zapomenu. No to by se stejně asi nestalo, ale i tak. Teď je to nejčerstvější a já jsem tak nejšťastnější, i když věřím že brzy budu ještě o něco šťastnější. Už věřím, že vše je tak jak má a mělo být! Věřím, žes ho pomohl vybrat a i když jsem pochybovala (to ze začátku všichni) teď už nemám nejmenších pochyb. Samozřejmě se jedná o Felixe, o kterém jsem napsala pár posledních článků. Je to kluk, kterého znám od loňského června a vypadá to, že ho budu ještě nějaký ten čas znát. Žádné loučení se jen tak konat nebude, protože jsme se shodli, že je lepší se zamilovat později, až když toho daného člověka opravdu poznáte, než do toho skočit po hlavě a pak si s bolestí sundavat růžové brýle.

V sobotu jsem přiletěla zpět z Čech, pryč jsem byla týden, ale neviděli jsme se 11 dní. Nečekala
jsem, že by se za tu dobu něco změnilo, ale opak byl pravdou. Změnilo se toho spousta. Změnila jsem se i já za dobu v Česku, protože jsem si uvědomila, že ne všechno je tak jak se zdá, nebo tak jak mi ostatní říkají - Anet, přestaň být tak naivní! Bylas naivní v patnácti letech a v jednadvaceti tě to ještě neopustilo. Ale to bych se zase pustila do úplně jiného příběhu. Důležité je, že jsme spolu byli v kontaktu po celou dobu, vždy věděl co dělám a kde jsem a já věděla to samé o něm. V pátek ráno mi napsal, že se mu zdál nejúžasnější sen - pracoval na svém baráčku tady v Belgii, kde vyráběl něco se dřevem a já mu pomáhala, vzbudil ho ten nejkrásnější pocit, kdy se zároveň probudit nechtěl a chtěl zůstat v tom snu se mnou. Tohle mi napsal Felix, kterému se většinou sny nezdají a když tak rozhodně ne tohoto typu. Už díky této zprávě jsem si byla jistá, že mu na mě záleží mnohem mnohem více, než si připouští. Já nevím, jak to mají kluci se sny, ale neřekla bych, že se jim zdají nějaké romantické, na to jsme spíše my holky a já sama si nevybavuji, kdy by se mi naposledy zdál romantický sen.

A tak jsem v sobotu tedy přijela a doufala, že ho budu moc vidět a že mě neodsoudí, za mé krátké vlasy, neboť jako každý kluk mě prosil, ať se nestříhám, že miluje dlouhý - noo joo, všichni milujete dlouhé vlasy, tak se z toho nezblázněte :P. Každopádně na mě čekal na nádraží, měl pár poznámek k mým vlasům, ale brzy toho nechal, když zjistil, že mě tím rozčiluje. Vzal mi tašku a šli jsme k němu, kde na nás čekala večeře, kterou uvařil a jeho spolubydlící, který hlídal aby nevystydla, takže se také podílel na vaření :). Předala jsem Ferneta Citruse, co jsem přivezla z Čech, najedli jsme se a pak jsme si povídali, říkala jsem zážitky z Čech a Polska, po babiččiném čaji zážitky nabyli na zajímavosti a všichni jsme se vážně od srdce zasmáli.

Poté jsme zase usínali ve společném objetí a já se těchto chvil prostě nemohu nabažit. Kéž by trvaly věčně, protože my holky prostě milujeme to objímání potom, i když tvrdíme, že ne. Nemusíme si nutně povídat, ale usnout si v náručí - já teda neznám hezčí pocit :). Ráno jsme nemuseli vstávat, tak to bylo moc príma, jen tak si poležet. Poté nás čekala príma snídaně a vyrazili jsme se mrknout do Ikei, která jak jsem předpokládala byla zavřená (když jsem tuto domněnku sdělila Felixovi, jen se zasmál a řekl no joo, jsi žena - žena, která měla pravdu :D). Jeli jsme tedy zpět, setkali se s jeho přáteli, kteří se mnou díky bohu mluvili anglicky, i když tu jednu ženu bych nenazývala jeho přítelkyní, vůbec nikoho nepustila ke slovu ani svojí těhotnou a šťastnou kamarádku, která pro mě byla mnohem zajímavější než ona samotná.

Následně jsme si uvařili skvělou večeři a mohli jsem si jít zase totálně přejedení lehnout. Zdřímli jsme si na dvě hodinky a potom to začalo, zase jsme si povídali, dříve bych řekla, že mě už nemůže ničím překvapit, neboť všechno jeho příběhy znám, ale opak byl pravdou. Řekl mi více o jeho bývalé přítelkyni Dianě, s tou byl zasnoubený! Felix byl s Dianou zasnoubený a chtěl si jí vzít, byli spolu okolo dvou let a on jí dal úplně vše, o co ho požádala (a že žádala o dost věcí). Nakonec jí tedy v Řecku, kde spolu byli na dovolené požádal o ruku! Felix prostě miluje překvapení a je v nich vážně dobrý. Já nemohla uvěřit vlastním uším.

Úplně se proměnil z kluka, který pro mě byl pouze skvělým zpestřením a fajn kamarádem, na přítele se kterým si umím představit i zbytek svého života. Neustále mi opakoval, jak je lepší se zamilovat později, až když člověka poznáte než zpočátku, neboť ho začnete poznávat pozdě a uvidíte ty chyby, o kterých jste neměli ani tušení. Zatímco v našem případě, jsme se nejdříve skvěle poznali a zjistili, že oba za to stojíme, že nemáme žádné výrazné chyby, co by nám překáželi a dovolili jsme si tak, se zamilovat. Jsem si více, než kdy dříve jistá, že je do mě zamilovaný a já do něj. Celou noc jsme se v podstatě jen mazlili, nemohl se mě nabažit, nejraději by mě snědl celou, jak mi oznámil, a taky bych si měla nechat na zadek vytetovat značku McDonaldu (I'm lovin' it).. Teď se z nás zase stal prostě jeden z těch roztomilých přesladkých párů, ze kterých se vám (pokud jste nezadaní) chce zvracet :D.

Držení za ruce, neustálé líbání, psaní, myslení jeden na druhého.. Po roce a půl je tu prostě můj nový začátek s mým novým přítelem, kterým je Felix.

Polsko - Český týden

V sobotu jsem se vrátila z neuvěřitelně naplněného týdne v Polsku a České republice zpět do Belgie. Týden mi utekl jako voda, neboť jsme měly na každý den plán (já a Ania). Bylo to skvělé, párty v Polsku se opravdu vydařila a máme z ní i krásné fotky, zjistila jsem, že klukům se vážně moc líbí cizinky takže mě tam prostě asi 3 zvali na drinky a pořád se mnou chtěli tančit :). Tamní ceny drinků jsou opravdu skvělé, takže jsme ani moc neutratily a vracely se ve 4 ráno, o té cestě se raději ani vyjadřovat nebudu, neboť starat se o opilou Aniu je asi nad všechny síly :D. 

Také jsme navštívily rodinu Anii, kde jsou všichni strašně moc milí a pohostinní. Jazyková bariéra nám vlastně nedělala žádné problémy! :) Druhý den jsme se vydaly navštívit Krakov a já tak viděla další krásné evropské město. V úterý jsme navštívily kosmetičku (moje úplně první návštěva), nechaly se zkrásnit a vyrazily jsme na cestu do Svitav, kde nás vyzvedl můj taťka, aby nás dopravil do konečného bodu - Dobré Pole. 

Doma nás všichni krásně uvítali, snědly jsme svíčkovou od mamky, dokonalý bramborový salát a s plnými břichy jsme si šly lehnout. Ve středu jsem Anie ukázala část Prahy a vlastně i sama sobě, neboť mi došlo že jsem v Praze po památkách snad ještě nechodila a úplně jsem si užívala nádhery našeho hlavního města, Anie se tam samozřejmě také moc líbilo. Poté jsme si šli odpočinout na mé nejoblíbenější místo v Praze - čajovnu na Českomoravské. Daly jsme si jednu shi-shu a nejlepší džusy, které mají jen tam. Naučily jsme se dělat kolečka z kouře s příchutí třešně a za hodinku jsme zase odjely navštívit Barču, kde jsme se během 20ti minut musely převlíknout a přichystat na párty (to se Anie moc nelíbilo, protože kolikrát jí nestačí ani hodina a půl). 

Na párty v Praze jsme dorazili o půl hodinky později, ale to se prý pořádajícímu toleruje :D. Párty byla skvělá, lidi co dorazili nejlepší a drinky také super. Prostě seznamka večer byl opravdu fajn. Kája mi sice psala, že nedorazí, neboť je nemocná - jako spousta dalších ten den, ale nakonec překvapila a já tak mohla přespat u ní (pro jistotku jsem si to domluvila ještě s Baruš a Verčou :). Veru odešla brzy, ale nakonec jsem s ní pátek ještě zašla na oběd. 

Ve čtvrtek jsem se dala ostříhat, navštívily jsme babičku a zahrály si šipky s taťkou, kterému opravdu
 
dělalo problém dostat se na naší úroveň (hraje šipky závodně :D). Trošku jsme se opili a nad ránem se vraceli přespat k babičce. V pátek mě ráno Ania opustila a jela navštívit svou nejlepší kamarádku (taky Češku) a já se vydala poobědvat s tou mojí Verčou :). Navečer jsem pak navštívila Martinovi rodiče a mohla si tak pochovat jeho malého brášku (jsou mu teprve tři měsíce), a tak jsme si s mamkou zašišlaly a dokonce jsme i ugrilovali. Večer jsem se pak potkala s jeho nejlepším kamarádem Jindrou (stavili jsme se i za Romanem samozřejmě) a zase po dlouhé době jsme si mohli popovídat :). U Martinových rodičů jsem přespala a druhý den se tak ještě mohla mazlit s malým Míšou (miminko), naobědvala jsem se tam a poté mě hodili na letiště - nejlepší lidi, které znám. Ani nemůžu popsat, jak moc je miluji a jak moc si jich vážím za to, jak neuvěřitelně úžasní jsou!

V sobotu jsem tedy odletěla do Brusselu - Charleroi a nějakým způsobem se dostala po čtyřech hodinách do Antwerp, kde na mě čekal Felix. O něm a mém víkendu se už brzy také dočtete! :)

Hlavašení

Co všechno se mi poslední dobou odehrává v hlavě? Občas z toho mám pěkný guláš. Přemýšlím nad spoustou věcí najednou, ale pak přijde víkend a já jen relaxuji v jeho náručí. Nemusím nad ničím přemýšlet a mohu v klidu usnout, protože mám pocit bezpečí a tepla. Vím, žes mi vybral správně, vím, že se mám něco naučit a možná jednou jít dál - možná ta doba nastane dříve, než si myslím, ale každopádně nastane. Vím, že jednou bude konec a možná právě proto si užívám každou chvíli o to víc, každý nádech a výdech, polibek, pohlazení, společné usínání a probouzení, splynutí v jedno, zajímavé rozhovory, záchvaty smíchu. Už to nemusím před nikým tajit a hlavně sama před sebou ne, jsem v tom až po uši. Čím víc ho poznávám tím víc si ho vážím za to jaký je. Má to v hlavě v pořádku a jde si tvrdě za svým - tuhle vlastnost mu vlastně i závidím. Má spoustu věcí naplánováno a já VŮBEC nic. Mám naplánovaný začátek - kdy začnu hledat, ale zatím nevím nic a jsem z toho pěkně nervozní. Nevím, kde v září budu, jen doufám, že to nebude daleko od něj.

Docela se těším až si v září tento příspěvek přečtu a sama nad sebou se určitě zasměji. Už budu mít práci, budu bydlet s ním - určitým způsobem mi to nabídne sám :D a bude mi fajn. Chci mít své jisté. Vím, že pro něj to asi nebude jednoduché, když teď žije s Bogdanem a nelíbí se mu to, ale přeci mě nemůže srovnávat s ním, já bych dělala úplně vše, co Bogdan nedělá - vlastně daleko víc :D. Bylo by to ideální i bych mu platila půlku nájmu. Prosíííííím, ať tohle vyjde!  PROSÍM! Dnes jsem se koukala do mého diáře jestli byl vůbec nějaký víkend, kdy jsme se neviděli. Nebyl! Žádný takový víkend neexistuje. Vídáme se každý víkend a občas i v týdnu! Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Je to tak príma mít někoho, kdo vás obejme a kdo vám naprosto důvěřuje. Dnes mi poslal tuto fotku: normální holka (já dříve) by se nejspíš urazila se slovy - já přeci nejsem "chubby"! Ale já ne, mám se ráda taková jaká jsem a co si budeme nalhávat - stále určité "křivky" mám :D takže toto mě vážně moc potěšilo :) protože mě má prostě rád a evidentně se rád mazlí :D - jooo to nám jde skvěle! :)

Zítra mám svou poslední zkoušku z holandštiny. Poslední z posledních - chci to jít s někým (s ním) oslavit, tak snad to vyjde. Ještě doufám, že bude co slavit! :) Musím se na to dnes pořádně podívat! :) Takže nejspíš přestávám psát článek o sobě, o něm, mé budoucnosti a obavách a vrhnu se šprechtit holandsky zase na chvilku! :)

Můj Tlustý Příběh

Zdravím všechny své čtenáře či náhodné kolemjdoucí,

ráda bych se s Vámi se všemi podělila o můj Příběh, tedy o jeden z mnoha, i když si myslím, že tento patří k mým stěžejním. Před pár dny jsem na Facebook zveřejnila fotku, kde jsem já před dvěma lety a teď. Můžete ji také naleznout i zde na mém blogu. Zhubla jsem nějaký 26kg za dva roky, i když to není tak úplně přesné. Fotka je focená v únoru 2013, ale to nebyl počátek mého hubnutí, ba naopak v létě roku 2013 jsem na tom byla snad ještě hůře, bohužel jsem se za celý ten rok zvážila jen jednou, a to když jsem potřebovala vyplnit papíry u doktora, abych mohla odjet do zahraničí jako au-pair. To bylo v březnu 2013 a doteď si pamatuji těch 100kg na váze, což pro mě byl neuvěřitelný šok!

Věděla jsem, že nejsem hubená, ale 100kg?! To jsem přímo tlustá!! To mi běželo hlavou cestou od doktorky. Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko?! Se slzami v očích jsem se ptala sama sebe. Proč mi někdo neřekl, nežer to, už máš dost?! Všichni v mém okolí na mě byli prostě moc hodní a nic neřekli, no ano, co by asi tak měli říct?! Anet, jsi tlustá! Hmm, to se prý lidem neříká, a pokud nejste dětmi, tak vám to okolí nedává moc najevo. Je možné, že si šuškají za vašimi zády, ale to se k vám málokdy dostane. Každý dělá jakoby si ničeho nevšiml a upřímně já si vážně ničeho nevšimla. Ano, věci mi začaly být malé, ale to se stává, lidi rostou. Nějak mi to pořád nedocházelo, byla jsem znovu šťastná ve svém vztahu s Martinem a bylo mi úplně jedno jak vypadám a jemu to bylo nejspíše také jedno, miloval mě celou svou duší.

Ráda bych řekla, že u doktorky mi to všechno došlo a já se sebou začala něco dělat, ale to se vůbec nestalo. Byla jsem z toho nešťastná ten první den, ale pak mě to zase přešlo. Jednou jsem totiž měla sen (když mi bylo tak 15 a já vypadala celkem dobře) - chtěla bych jednou mít 100kg a pak prostě zhubnout, to by mě lidi vážně obdivovali > dávejte si pozor na to, co si přejete! Protože moje přání se uskutečňují ať jsou sebedebilnější :D. Nicméně jsem ještě celý rok pokračovala v mé obrovitosti a vážně si to ani neuvědomovala. Pamatuji si, že jsem jednou ke snídani snědla asi 4 velké chleby a pořád jsem měla hlad :D.

Přišlo léto 2013, maturita, brigáda na poště, řidičák, tábor. S Martinem jsme plánovali dovolenou ve Španělsku a poté společný život, neboť z au-pair agentury se mi asi 4 měsíce neozvali. Tábor byl naprosto skvělý a já si ho vážně užila. Týden po táboře měl Martin autonehodu a zemřel. Potřebovala jsem nutně změnu, odjet pryč do jiné země. Ozvali se mi z Belgie a já tak mohla odjet a začít si plnit svůj další sen.


Tady v Belgii se žije trošku jiný život, jedí jinou stravu, a to vše mi v začátcích dost pomohlo. Musela jsem se soustředit na svou práci a neměla jsem tak moc času myslet na to, co se stalo v Čechách. Mohla jsem si hrát s dětmi, které mě opravdu přivedly na mnohem lepší myšlenky a já měla zase smysl života. Vůbec jsem nemyslela na to, že bych měla shodit, byla jsem se sebou stále celkem spokojená. Do Belgie jsem přijela 22. října 2013 (den, kdy by Martinovi bylo 20 let). Na Vánoce jsem přijela domů a všichni v mém okolí mi říkali, jak je úžasné, že jsem zhubla. Já jsem to sice na sobě nezpozorovala, ale tak oni mě dlouho neviděli. Je jasné, že jsem trochu shodila, začala jsem se více hýbat, méně jíst a hlavně ke každé teplé večeři je tu vždy nějaká zelenina. O Vánocích jsem se doma zvážila (od března u doktorky jsem to neudělala) a měla jsem nějakých 99kg, to byl pro mě zase šok, protože jestli ostatní vidí, že jsem zhubla, kolik jsem asi proboha musela vážit v létě? Rozdílu 1kg by si asi nikdo nevšiml.

Do Belgie jsem se zase vrátila na Nový rok a teprve tehdy jsem o tom začala přemýšlet! Musím zhubnout, není možné, abych měla 99kg v mých 19ti. Začala jsem tedy cvičit s Jillian Michaels, ale nikdy jsem její 30ti denní výzvu nedokončila. Cvičila jsem v kuse nejdéle 15 dní, ale pak jsem prostě den vynechala a už se mi nechtělo cvičit zase od znovu. Navíc mě to zase tolik nebavilo. Rozhodla jsem se, ale že do března pár kilo shodím, nejméně 7kg, protože se vracím do ČR oslavit své narozeniny! Ráda bych zase řekla, že jsem držela určitou dietu a ta mi pomohla, či že jsem nakonec dokončila výzvu s Jillian či cvičila podle něčeho jiného, ale to by nebyla pravda. Ano občas jsem si to video zapla, ale jen občas, což znamená tak jednou za týden, a jedla jsem stále stejně.

Podařilo se mi shodit 7kg a ostatní mi zase říkali, jak mi Belgie sluší a prospívá. Ptáte se jak?! Já vždycky věřila v sílu myšlenek, nikdy jsem o tom nepochybovala, věřím, že si svůj život vytváříme sami pomocí našich myšlenek. V 15ti jsem viděla film The Secret (všem, co neznají a chtějí v něco věřit, doporučuji), pro mě to bylo něco naprosto převratného. Vysvětlovalo to celý můj dosavadní život a já se do těch myšlenek naprosto zamilovala. Navíc mi to fungovalo! Napsala jsem slohovou práci na téma, jak by měl vypadat můj vysněný partner a do měsíce jsem ho potkala. Splňoval každý bod mé slohové práce! Nebudu tu nikoho přesvědčovat, ale já jsem si jistá, že to funguje, potvrdilo se mi to asi tak milionkrát.

A tak jsem si řekla, že bych se měla zase začít soustředit na své tělo. Krok jedna: MÍT SE RÁDA!

Nehledě na to, jak vypadáte, co se vám nelíbí, co vše byste rádi změnili, nejdůležitějším bodem v hubnutí je MÍT SE RÁDA a VĚŘIT, že vy to dokážete, protože když jsem to dokázala já, dokáže to každý. Já věřila, že to dokážu, nepochybovala jsem o tom a představovala si různé věci, co budu jako hubená dělat. Jedním z mých cílů bylo vejít se do bílých kalhot, které jsem nosila v prváku a které jsem v lednu 2014 už absolutně nemohla obléci. Představovala jsem si sama sebe v plavkách, jak mě ostatní obdivují, jak mi lidé říkají, že jsou na mě hrdí a jak moc mi to sluší. Představovala jsem si sama sebe s mým dalším vysněným partnerem, který bude mít six pack! Představovala jsem si naprosto vše, možné i nemožné a věřila jsem, že to dokážu.

V březnu jsem oslavila své narozeniny a na mé oslavě se s kamarádkou z tábora vsadila. Vážila jsem stále 93kg, a to bylo více než dost. Vsadila jsem se s ní tedy, že do tábora shodím 15kg a ona 20kg. Ten, kdo to nedokáže bude muset být celý první večer pouze v kalhotkách. Nechala jsem se ostříhat u profesionálního kadeřníka, protože to jsem si dala jako odměnu, když shodím 7 kg. Taky jsem si pořídila knihu Přejme si být štíhlí a začala se řídit jejími pokyny. Žádná dieta s JOJO efektem, žádné mučící běhání, které naprosto nesnáším, žádné pocení v posilovně. Pouze cvičení s mou hlavou, mými myšlenkami mi naprosto změnilo můj život. Nevím, jakým zázračným způsobem (vlastně vím, díky mě a myšlenkám) jsem v létě 2014 vážila 79kg, neshodila jsem sice celých 15 kg, ale byla jsem tomu dost blízko :).

Dnes je březen 2015, já vážím 74kg (bílé kalhoty z prváku jsem musela vyhodit, neboť mi byly opravdu dost velké :) a má vysněná váha je 68kg. Jsem si jistá, že to do léta dokážu, protože i díky tomuto článku jsem si uvědomila, že omezení máme jen v hlavě. Lidé dokážou vše, co si jen umí představit. Neomezujte se tedy a už vůbec ne proto, že někdo řekl, že to není možné. JE! Všechno jde, když se chce! A já tedy všem, kteří "bojují" stále se svou váhou říkám, přestaňte bojovat, začněte milovat sami sebe a pociťte tu změnu ve vašem životě i vy! S láskou, Anett!

Rotterdam, po roce znovu!

Shlédla jsem své příspěvky za minulý měsíc únor a musím říci, že jsem se tedy nepřepsala :). Což si myslím, že je zase dobře, značí to, že jsem se až tak moc nenudila a nevymýšlela blbosti. Snažila jsem se psát články především o víkendech, protože těmi tu žiji. Žiji z víkendu do víkendu a v týdnu jen "přežívám" :)), ale to je trošku nadnesené. Miluji svou práci, i když si na ni občas stěžuji (ale kdo ne?). Mám vše, co potřebuji a nemusím se o nic strachovat snad jen o to, co přijde v září, kde budu? S kým budu? Co budu dělat? Tyhle otázky mě trápí, ale snad vše zařídím tak, jak si představuji a třeba mi s tím i někdo pomůže :).

V sobotu jsem jela do Rotterdamu. Připomnělo mi to staré časy s Barčou, viděla jsem její oblíbenou
hospůdku, kam jsme párkrát zašly, a taky kasíno, kde jsme málem vyhrály 10 euro z 1. Ale vlastně jsem toho viděla mnohem více. Řekla bych, že poprvé jsem viděla celé město a všechny krásné budovy, co nabízí. Také spoustu starých lodí a nádherné přístavy. Byl krásný den, pro výlet jako stvořený. Dobře jsme se najedly ve speciální restauraci na těstoviny a poté se vydaly i do Primarku, kde jsem kdysi trávila soboty s Barčou. Koupily jsme si nové pyžama (mělo stát 12 euro, ale u pokladny nás vyšlo jen na 5, příjemné překvapení) a pár dalších blbostí - hlavně já, Ania odešla jen s pyžamem, protože má ráda kvalitní oblečení :D.



Poté jsme se vrátily do Antwerp, kde jsme zašly do Irish Pubu na dvě malá pivka. Shodou okolností jsem tam potkala i Felixe, což bylo moc príma, protože jsem nemusela na procházku či na jiný alternativní program (den před tím mi říkal, že do Irish Pubu určitě nechce, že cokoliv jiného jen ne Irish Pub :D - stal se z něj teď trošku jiný člověk, než jsem ho znala > dává si život dohromady, takže přestal tak nějak pít, nekouří - už pěkně dlouho, nebude kouřit ani marihuanu, změní práci, najde si byt a spoustu dalších změn).

Opravdu jsme si daly jen dvě piva, počkaly na Tomka a já pak odešla s Felixem k němu. Byl to moc krásný den, jen to zakončení v Irish bylo zvláštní. Totiž dost jsme se pobavili, já pomalu brečela smíchy, ale občas mi to spojení mezi Aniou a Felixem leze na nervy, mají toho tolik společného jsou jako odraz jeden druhého (milují plavání - oba umí skvěle plavat, work out, oba mají otce alkoholiky, jsou starší než já a Tomek, což nám pořád otloukají o hlavu - hlavně Ania mě a taky mi stále říká, jak já bych se hodila k Tomkovi a ona k Felixovi, čímž mě sere asi nejvíc), naštěstí Felix mi zase řekl, že by s ní prostě nespal, ze začátku možná i trojku chtěl a líbila se mu, ale potom co jí poznal s ní rozhodně spát nechce - ještě aby! Má mě! :D

Ráno jsme se probudili celkem brzy, neboť jsme šli i brzy spát takže to bylo príma. Já zase celou noc nespala a nad vším přemýšlela - než Felix usnul povídali jsme si o mé budoucnosti a já se celkem dostala do deprese, nicméně ráno mě zase objímal a hladil a dával pusu na tvář a rameno, když si myslel, že spím a já ten pocit miluji. Také mi řekl, že vlastně měl pouze 4 holky s kterými spal bez ochrany. Nenazval je ani holkami jako spíše dlouhodobými partnery. Jsem snad 5.tý dlouhodobý partner? :) To je moc príma pocit. Mám ho ráda, záleží mi na něm a nevím, co nám budoucnost přinese, ale pro teď - zrovna v tomto okamžiku jsem šťastná, že ho mám a znám a na ničem jiném mi nezáleží. Tedy snad až jen na to, že se snažím po týdnu nějak spojit s rodiči a marně, ale snad je vše v pořádku a oni jsou jen zaneprázdnění (zajímalo by mě čím)!

Zase jedna Party

Nu to se tedy zase všechno povedlo, tak jak mělo. V sobotu jsem musela být do tří hodin doma a hlídat děti, neboť Petra s Robem jeli do Antwerp nakupovat. Ani mi to tak nevadilo, dala jsem si sprchu, připravila věci s sebou, nalakovala nehty a vlastně celou dobu jsem se věnovala sama sobě :D, ve 2 jsem dětem připravila oběd a šla si zase po svých.

Ve tři mě Ania vyzvedla a jely jsme se k ní připravovat. Nejdříve káva, potom Gin & Tonic a přípravy probíhaly v plném proudu. Oblékání, líčení, focení, záchvaty smíchu. Volala jsem Felixovi v kolik přijde, přišel mi nějaký naštvaný, ale spíše jsem já byla moc veselá. Do autobusu už jsme nastoupily ve značně podnapilém stavu. Došly jsme k Irish baru, ale vedlejší bar byl plný mladých kluků, a tak jsme se rozhodly jít tam. Nebyla tam jediná dívka, a tak si všichni kluci samozřejmě začali všímat nás. Felix během 10ti minut dorazil. Dal mi taštičku s dárkem, kterou jsem ani v ten moment neotevřela. Vzhledem k tomu, že si zase začal povídat vehementně s Aniou, tak já si našla svojí skupinku posluchačů - asi tak 5 dvacetiletých mladíků, kteří byli naprosto unesení mým vyprávěním. Pořád jsem po očku sledovala Felixe s Aniou.

Ania se někam vytratila a já si taky stále povídala s těmi kluky. Ania se vrátila, něco si říkala s Felixem a pak se políbili?! Cože?! Proč?! No tak to jsem povídání s kluky přerušila a šla si povídat k mým přátelům. Nějak jsem to přešla, protože mi bylo fajn s těmi kluky. Pak se tam ještě něco málo odehrálo, Felix se chtěl prát s těmi kluky (já fakt nevím, co a proč) a nakonec jsme odešli do protějšího karaoke baru. Tam mi Felix objednal jen vodu, neboť jsem toho opravdu už vypila dost. Tančily jsme s Aniou, zpívaly a celkem dobře se bavily. Felix z ničeho nic obrátil, že jde domů, že ho to nebaví a ať se o Aniu postarám sama.. Hmm super, díky za skvělou oslavu. Anie jsem tedy oznámila, že chceme jít domů a ona si začala shánět "taxíka" v podobě Tomka.

Ten se v baru objevila také tak to do deseti minut. Ania toho vypila více než měla a stala se z ní agresivní Ania, kterou prostě nechcete znát :D. S Felixem jsme tedy zvolili taktiku úniku. Přišli jsme domů, já totálně vyřízená a myslím si, že on také neboť celý večer nic nepil a jen se staral o nás - je to fakt tutík. Doma se pak zase postaral o mě :3. Dal mi taky neuvěřitelnou masáž, protože mě bolela záda.

Ráno se mě ptal, co vlastně říkám na dárek. Dal mi dokonalé stříbrné náušnice, ten kluk má vážně vkus. Byla jsem nadšená. Celou noc mě objímal a tulil se ke mě. Poté jsme spolu i koukali na byty a vybírali, který by byl dobrý. Bohužel se musel sejít s chlapem z práce, takže jsme se ve dvě rozloučili a já jela za Aniou, s kterou jsme nakonec zase jely do Antwerp na obědovečeři do Verony a pak na kafe do Starbucksu, kde měli opravdu vynikající kafe a hlavně nádherného kluka, který si chtěl jen povídat a byl vtipnej a udělal super kafe - prostě ideální partie :D. Ania mi oznámila, že Felix jí ten večer (začátek si ještě pamatuje) řekl se smutným výrazem, že by mě mohl ztratit (žárlil na mě, protože jsem si tam povídala s těmi kluky). Opravdu mu na mě záleží. Už se těším až mi to opravdu řekne! :3 Je to super kluk!

P.S. Nedávno jsem objevila fotky ze svých 19tin a docela jsem se nestačila divit. Zkusila jsem to porovnat s fotkou z mých 21.narozenin. Celkem fajn vidět na vlastní oči, že jsem těch pár kilo nějakým zázračným způsobem shodila! :)

21. narozeniny

Miláčku,

tak je mi už neuvěřitelných 21 let! :) To už jsem, ale stará co?! :)) Néé, dělám si legraci, zatím si pořád připadám v nejlepších letech, který mi může každý závidět! :) Kéž by ses mohl dožít tohoto věku ty.. Kéž bys mě teď mohl vidět, jak jsem se změnila a čím vším jsem si prošla. I když já pořád věřím, že ty tohle všechno vidíš a dohlížíš na mě! :) Nikdo totiž nemůže mít tolik štěstí, kolik ho mám já, bez řádné pomoci, to prostě není v lidských silách. 

Jak probíhal můj narozeninový den? Musím si to zapsat, protože na něj nikdy nechci zapomenout (smích). Tento narozeninový den připadl na pondělí. Vzhledem k tomu, že děti v celé Belgii mají teď Krokusvakantie (něco jako zimní prázdniny), tak i ty moje je mají. V neděli jsem přespala u Anii i přesto, že jsme zjistili, že v domě mají kameru a sledují jí. Večer jsem si tedy zajela pro věci a zeptala se v kolik musím být ráno doma. Petra mi tajemně oznámila, že nejpozději v 8:30 jinak, že já budu mít problém (s mrknutím oka). 

Ráno jsem tedy dorazila domů.. Obvyklé ráno, děti sledují televizi, Petra v županu dělá prádlo.. Hmm, proč jsem tu tedy musela být brzy? Nevadí, jdu si nahoru odložit věci. Potkávám se s Petrou: "Jéé ahoj Anet, šťastné narozeniny" "děkuji". Prostřu stůl, všichni se najíme, mezitím mi Sofie popřeje šťastné narozeniny a dohadujeme se, na jaký film půjdeme do kina, když mám tedy narozeniny a že musím vybrat. Hmm film, na který bych chtěla jít, není zrovna pro děti, takže musím vybrat z pohádek, co můžou vidět. Noc v muzeu 3 by mohla být sranda. A taky byla! Pobavila jsem se celkem neskutečně, ale určité vtipy ty děti chápat prostě nemohly! :D

Cestou zpět Petra vyzvedla dva dorty (třešňový a jablečný) a jelo se domů. Doma se nic nedělo. Až na jeden malý fakt - rozbila se myčka. Plná myčka nádobí nechtěla mýt. Co udělá au-pair ať už má narozeniny či ne? Ano, plnou myčku nádobí umyje v ruce, protože od toho tu au-pair přeci máme. Mezi tím jsme čekali až přijedou Robovi rodiče a budeme tak moci začít "slavit". Zatím jsem odpovídala na facebooková přání. Robovi rodiče přijeli, rozkrájeli jsme dort, bavili se o tom, jak je báječné být 21letým a pili čaj. Celková pohodička.

Poté jsme zase vše umyla v ruce a šla do pokoje. Nakonec jsem pomohla s večeří, prostřela stůl, sklidila ze stolu, Rob opravil myčku asi během jediné minuty a já tak mohla vše naskládat do myčky (hrnce jsem samozřejmě umyla), řekla jsem všem děkuji a dobrou. Měla jsem sejít s Felixem, ale byla jsem natolik unavená, že jsem to odložila na úterý. Ještě jsem si večer zavolala s rodiči, trochu si postěžovala a kolem deváté si šla lehnout. Perfektních 21 let, nemyslíš? :) Néé bylo to fajn, a já moc moc moc moc moc děkuji Káje za všechna ta přání :-* a za zlepšení mé nálady, mám Tě ráda nadevše kočko moje :-*