Zase jedna Party

Nu to se tedy zase všechno povedlo, tak jak mělo. V sobotu jsem musela být do tří hodin doma a hlídat děti, neboť Petra s Robem jeli do Antwerp nakupovat. Ani mi to tak nevadilo, dala jsem si sprchu, připravila věci s sebou, nalakovala nehty a vlastně celou dobu jsem se věnovala sama sobě :D, ve 2 jsem dětem připravila oběd a šla si zase po svých.

Ve tři mě Ania vyzvedla a jely jsme se k ní připravovat. Nejdříve káva, potom Gin & Tonic a přípravy probíhaly v plném proudu. Oblékání, líčení, focení, záchvaty smíchu. Volala jsem Felixovi v kolik přijde, přišel mi nějaký naštvaný, ale spíše jsem já byla moc veselá. Do autobusu už jsme nastoupily ve značně podnapilém stavu. Došly jsme k Irish baru, ale vedlejší bar byl plný mladých kluků, a tak jsme se rozhodly jít tam. Nebyla tam jediná dívka, a tak si všichni kluci samozřejmě začali všímat nás. Felix během 10ti minut dorazil. Dal mi taštičku s dárkem, kterou jsem ani v ten moment neotevřela. Vzhledem k tomu, že si zase začal povídat vehementně s Aniou, tak já si našla svojí skupinku posluchačů - asi tak 5 dvacetiletých mladíků, kteří byli naprosto unesení mým vyprávěním. Pořád jsem po očku sledovala Felixe s Aniou.

Ania se někam vytratila a já si taky stále povídala s těmi kluky. Ania se vrátila, něco si říkala s Felixem a pak se políbili?! Cože?! Proč?! No tak to jsem povídání s kluky přerušila a šla si povídat k mým přátelům. Nějak jsem to přešla, protože mi bylo fajn s těmi kluky. Pak se tam ještě něco málo odehrálo, Felix se chtěl prát s těmi kluky (já fakt nevím, co a proč) a nakonec jsme odešli do protějšího karaoke baru. Tam mi Felix objednal jen vodu, neboť jsem toho opravdu už vypila dost. Tančily jsme s Aniou, zpívaly a celkem dobře se bavily. Felix z ničeho nic obrátil, že jde domů, že ho to nebaví a ať se o Aniu postarám sama.. Hmm super, díky za skvělou oslavu. Anie jsem tedy oznámila, že chceme jít domů a ona si začala shánět "taxíka" v podobě Tomka.

Ten se v baru objevila také tak to do deseti minut. Ania toho vypila více než měla a stala se z ní agresivní Ania, kterou prostě nechcete znát :D. S Felixem jsme tedy zvolili taktiku úniku. Přišli jsme domů, já totálně vyřízená a myslím si, že on také neboť celý večer nic nepil a jen se staral o nás - je to fakt tutík. Doma se pak zase postaral o mě :3. Dal mi taky neuvěřitelnou masáž, protože mě bolela záda.

Ráno se mě ptal, co vlastně říkám na dárek. Dal mi dokonalé stříbrné náušnice, ten kluk má vážně vkus. Byla jsem nadšená. Celou noc mě objímal a tulil se ke mě. Poté jsme spolu i koukali na byty a vybírali, který by byl dobrý. Bohužel se musel sejít s chlapem z práce, takže jsme se ve dvě rozloučili a já jela za Aniou, s kterou jsme nakonec zase jely do Antwerp na obědovečeři do Verony a pak na kafe do Starbucksu, kde měli opravdu vynikající kafe a hlavně nádherného kluka, který si chtěl jen povídat a byl vtipnej a udělal super kafe - prostě ideální partie :D. Ania mi oznámila, že Felix jí ten večer (začátek si ještě pamatuje) řekl se smutným výrazem, že by mě mohl ztratit (žárlil na mě, protože jsem si tam povídala s těmi kluky). Opravdu mu na mě záleží. Už se těším až mi to opravdu řekne! :3 Je to super kluk!

P.S. Nedávno jsem objevila fotky ze svých 19tin a docela jsem se nestačila divit. Zkusila jsem to porovnat s fotkou z mých 21.narozenin. Celkem fajn vidět na vlastní oči, že jsem těch pár kilo nějakým zázračným způsobem shodila! :)

21. narozeniny

Miláčku,

tak je mi už neuvěřitelných 21 let! :) To už jsem, ale stará co?! :)) Néé, dělám si legraci, zatím si pořád připadám v nejlepších letech, který mi může každý závidět! :) Kéž by ses mohl dožít tohoto věku ty.. Kéž bys mě teď mohl vidět, jak jsem se změnila a čím vším jsem si prošla. I když já pořád věřím, že ty tohle všechno vidíš a dohlížíš na mě! :) Nikdo totiž nemůže mít tolik štěstí, kolik ho mám já, bez řádné pomoci, to prostě není v lidských silách. 

Jak probíhal můj narozeninový den? Musím si to zapsat, protože na něj nikdy nechci zapomenout (smích). Tento narozeninový den připadl na pondělí. Vzhledem k tomu, že děti v celé Belgii mají teď Krokusvakantie (něco jako zimní prázdniny), tak i ty moje je mají. V neděli jsem přespala u Anii i přesto, že jsme zjistili, že v domě mají kameru a sledují jí. Večer jsem si tedy zajela pro věci a zeptala se v kolik musím být ráno doma. Petra mi tajemně oznámila, že nejpozději v 8:30 jinak, že já budu mít problém (s mrknutím oka). 

Ráno jsem tedy dorazila domů.. Obvyklé ráno, děti sledují televizi, Petra v županu dělá prádlo.. Hmm, proč jsem tu tedy musela být brzy? Nevadí, jdu si nahoru odložit věci. Potkávám se s Petrou: "Jéé ahoj Anet, šťastné narozeniny" "děkuji". Prostřu stůl, všichni se najíme, mezitím mi Sofie popřeje šťastné narozeniny a dohadujeme se, na jaký film půjdeme do kina, když mám tedy narozeniny a že musím vybrat. Hmm film, na který bych chtěla jít, není zrovna pro děti, takže musím vybrat z pohádek, co můžou vidět. Noc v muzeu 3 by mohla být sranda. A taky byla! Pobavila jsem se celkem neskutečně, ale určité vtipy ty děti chápat prostě nemohly! :D

Cestou zpět Petra vyzvedla dva dorty (třešňový a jablečný) a jelo se domů. Doma se nic nedělo. Až na jeden malý fakt - rozbila se myčka. Plná myčka nádobí nechtěla mýt. Co udělá au-pair ať už má narozeniny či ne? Ano, plnou myčku nádobí umyje v ruce, protože od toho tu au-pair přeci máme. Mezi tím jsme čekali až přijedou Robovi rodiče a budeme tak moci začít "slavit". Zatím jsem odpovídala na facebooková přání. Robovi rodiče přijeli, rozkrájeli jsme dort, bavili se o tom, jak je báječné být 21letým a pili čaj. Celková pohodička.

Poté jsme zase vše umyla v ruce a šla do pokoje. Nakonec jsem pomohla s večeří, prostřela stůl, sklidila ze stolu, Rob opravil myčku asi během jediné minuty a já tak mohla vše naskládat do myčky (hrnce jsem samozřejmě umyla), řekla jsem všem děkuji a dobrou. Měla jsem sejít s Felixem, ale byla jsem natolik unavená, že jsem to odložila na úterý. Ještě jsem si večer zavolala s rodiči, trochu si postěžovala a kolem deváté si šla lehnout. Perfektních 21 let, nemyslíš? :) Néé bylo to fajn, a já moc moc moc moc moc děkuji Káje za všechna ta přání :-* a za zlepšení mé nálady, mám Tě ráda nadevše kočko moje :-*

50 odstínů na Valentýna

Jak začít? Jak popsat všechny ty pocity, co se ve mě odehrávaly a neustále mnou kolují? Jak jen začít? Nejdříve bych chtěla moc poděkovat za čtvrtek. Zprvu vypadal jako úplně obyčejný den, ale konec byl nečekaný! :) Ale, abych mohla popsat čtvrtek musím popsat úterý, a to už se dostávám do pro mě neuvěřitelné minulosti, ale nu což. Musím vás dostat do obrazu.

V pondělí večer jsem zjistila, že Felix má facebook a že ho používá (změnil si profilovku před pár dny a přidal si pár přátel), tento fakt mi vadil, ale ne nějak extrémně. Prostě má facebook no a co? Řekl mi sice, že ho nepoužívá, ale tak to už je jedno, stejně moc nestojím o to, mít ho v přátelích. Jenže, co udělá každá holka? Mrkne na bejvalky. Takže jsem se koukla na jedinou, u které si pamatuji jméno a která ho navštívila na jeho narozeniny. Bejvalka s ním má stále profilku i úvodní fotku - co to do háje je? Jsou stále spolu? Proč to tak má? ....

Středa probíhala střídavě, nejdříve jsem mu ráno napsala, že si musíme promluvit, jestli za mnou nemůže přijet, či já přijedu za ním. Hned mi odpověděl, co se děje a pak mi asi 4x volal, na což jsem nereagovala. Po páté jsem to zvedla a vysvětlila mu, že bych s ním raději mluvila z očí do očí. Myslel si, že jsem těhotná, mám AIDS a nebo nějakou jinou velkou blbost. Uklidnila jsem ho, že to nic není jen, že bych s ním ráda mluvila osobně. Celý den mi pak psal a volal, co se děje až jsem ho vytočila a řekl mi, at mu zavolám tedy večer jestli mám něco důležitého a pokud ne, at nevolám vůbec. Tak jsem brečela. Nakonec jsem volala a vysvětlila mu, co se stalo (prvně se mi omluvil za jeho přehnanou reakci) a vysvětlil mi, že ona ho stále miluje atd.. Ale on jí ne.

Ve čtvrtek večer tedy přijel i s Bogdanem. Hráli jsme kulečník (nejsem v tom dobrá, ale Felix mi celkem dobře radil a učil mě, jak ho hrát) a taky fotbálek (připomnělo mi to intr a všechny ty časy s Kájou a Petrem :) jak ráda na ně vzpomínám). Pořád mě hladil, líbal a dotýkal se mě. Domluvila jsem se s Bogdanem, že se mnou a Aniou (a Tomkem) půjde v sobotu do kina na 50 odstínů šedi. Oba kluci byli dost unavení, ale stejně počkali na poslední autobus, kterým jsme odjeli do Antwerp (ano i já, která jsem chtěla spát doma a vyspat se). Felix mě celou dobu držel za ruku a staral se o mě.
Ráno se mnou šel na autobus a do konce tam i čekal, než mi přijel a neustále mě líbal a hladil - jako by si uvědomil, že o mě může přijít.

V pátek jsme si psali, ale kolem 7. mi přestal odepisovat. Říkala jsem si, že buď spí a nebo je u kamaráda na párty, neboť jeho nej kámoš slavil narozeniny. V 8 večer jsem volala Bogdanovi, abych s ním domluvila kino. Mimo jiné jsem se i zeptala, kde je Felix a ten mi řekl, že neví že ještě nepřišel z práce domů a že ho od rána neviděl. Hmm to je mi podezřelé, protože kdyby šel na párty, přijde se domů aspon osprchovat a převléknout. Nechala jsem to být a ráno jsem dostala zprávu od Felixe, že se omlouvá, že celou dobu spal a jestli je vše v pořádku. Za hodinu další zpráva, že si nechal mobil doma, kdybych něco potřebovala at se ozvu Bogdanovi. Celý den jsem tedy byla v kontaktu s Bogdanem. Večer u Anii jsem mu volala, abych mu sdělila přesný čas a film na co půjdeme. Zeptala jsem se, jestli mi nemůže dát Felixe k uchu a on, že ne, že ho stále od pátka od rána neviděl. Felix mi řekl před 10ti dny, že nemůže na mojí oslavu, neboť má kurz z práce v Leuvnu a musí tam i přespat. Řekla jsem, že mi to nevadí, že to tedy o sobotu přesunu. Volala jsem tedy Felixovi, a ten mi řekl, že ted nemůže že je stále v Leuvnu, že mi za 10 minut zavolá. To už mi to začalo být podezřelé. Neozval se. Celé 3 hodiny se neozval. Jak, že nespal doma?! Kde jako spal?! Proč mi lhal? Tak jsem mu napsala jen: Vážně?? a on: ??? a já Zavolej mi! Ani potom nezavolal.

Začala jsem panikařit. Určitě spal u nějaké holky, možná je to ta bejvalá. Proč mi lhal?! To si myslí,
že se nedozvím pravdu?! Poslední dobou mi lže pořád, tady něco nesedí. Proč já?! Tohle si nezasloužím, chci mít hodného kluka, co si mě bude vážit. V autobuse do Antwerp jsem brečela a pila. Ania mě utěšovala, ale nebylo to moc platné, nebot jsem si připadala jako naivní husa, co mu na všechno skáče. 20 minut před začátkem kina volá Bogdan, že už je tam, že čeká uvnitř u vchodu, kde jsme. Byly jsme asi 5 minut busem od kina. Nějak jsem se dokázala uklidnit a představit si svou budoucnost bez něj, nebylo to lehké, ale jednou se to stejně stane. Chtěla jsem znát pravdu a byla jsem připravená jí z Bogdana vymámit (mimochodem Bogdan mlžil takovým způsobem, že mi i řekl, že on je hodnej kluk a že ho můžu praštit až ho uvidím, ale že mi nic neřekne, že bych se měla na vše zeptat Felixe a já mu odpověděla, že už ho nikdy neuvidím - doufám, že mu mojí rekci nesdělil :D).

Vešli jsme do kina a já ho UVIDĚLA! Stál tam! Felix tam stál s růží a prohlížel si, co všechno dávají. Já byla ta první, co si ho všimla. Chvíli jsem dělala, že ho nevidím a šeptala Anie, že Felix tam stojí s růží, načež ho zpozorovala i ona a rozeběhla se se mnou k němu. Přivítali se a pak jsme se přivítali i my dva. Nemohla jsem tomu uvěřit, co tam dělá?! Jak je tohle možné?! Předal mi růži a řekl, že tohle nikdy nedělal, že není na Valentýnské věci. Já jsem tam jen stála a nebyla schopná slova. Pak mi vše vysvětlil. Celé to s Bogdanem naplánovali. 10 dní plánovali, mlžili, a vymýšleli jak to vše skloubit, aby mi udělali takovéhle překvapení. Nikdy mi nikdo neudělal takovéhle překvapení. Tohle se stává prostě jen ve filmech. Dal si na tom tak záležet. Šli jsme spolu tedy na film, který jsem si prvně řekla, že na něj určitě nepůjdu s žádným klukem a užili si to. Byla to sranda. Poté jsme šli pít, což bohužel už taková sranda nebyla (byl tam zpruzený Tomek, co žárlil i na Felixe)

V neděli jsme se probudili a měli dokonalé ráno. Šli jsme se i projít na trhy, Felix pak vařil večeři tedy udělal spíše rybu, ale tak dobrou rybu jsem vážně ještě nejedla. Já upekla brambory a udělala salát. Neustále mi opakoval, jak je to nádherný den a že nechce aby skončil. Bohužel skončil, já musela odjet a on musel na párty toho kamaráda, kam se mu vůbec nechtělo. Já jsem přespala u Anii, což byl taky zážitek. Ania zjistila, že její host rodiče tam nainstalovali kameru. Ale jinak byla srandu. 

Toť asi konečně vše k tomu mému životu tady. Anet tyhle dny si prosím pamatuj do konce těch dnů tvých! :)

"Your boyfriend is a pussy"

Zase jsem pro změnu prožila super víkend. Miluju tuhle dobu, užívám si každou vteřinu, neboť vím, že jednou na toto období budu vzpomínat jako na to nejšťastnější, hlavně proto, že mou pomalu jedinou starostí je, co budu o víkendu pít :3.

Tento víkend jsme s Aniou měly v plánu akci Free Hugs, ale rozhodli jsme se ji přesunout na trochu teplejší počasí. Takže jsme měli celou sobotu na připravování se na večer! A řeknu Vám, že nám to zabralo opravdu spousty času :D, taky jsme samozřejmě jely nakupovat, protože Ania potřebovala sako k jejím novým šatům, to si za 30 euro koupila a poté zjistila, že se jí k těm šatům stejně nehodí :D, ona je prostě jasný shopaholic. Vymyslely jsme co na sebe, nanesly make-up, vyfotily tak tři sta selfieček (na tuto část nejsem hrdá, ale byla to celkem sranda) a mohly jsme vyrazit. 

První zastávka Karaoke bar, úžasné prostředí a miluju zpívat všechny ty písničky, neboť konečně
znám ten text, který mě mnohokrát dost překvapil :D. Nejprve jsme byly sami, poté se k nám přidal Tomek, následoval Felix a nakonec Romeo a Monica. Další zastávkou byl nejstarší bar/disco v Antwerpách, který se nacházel v Red Light Street. Neznám dražší bar, ale musím říci, že i přes to všechno jsme si to náramně užily. Konečně jsme tančily, nejdříve sami, poté se k nám přidal i Felix a Tomek. Druhý den mi Ania volala: "Felix was soo into you, girl.. I couldn't believe it. - Yeah, Ania, he is always into me when is little bit drunk" :D. Viděla jsem ho poprvé tančit, protože mi říkal, že zásadně netančí, což musím říci je vážně škoda, neboť co si pamatuji mu to vážně dost šlo a tančilo se mi s ním opravdu báječně! :) 

V neděli jsme se probudili asi kolem desáté a mysleli si, že Bogdan odešel, což pro nás jasně znamenalo zelenou v naší ranní aktivitě, bohužel po 30 minutách nám došlo, že neodešel, nýbrž celou dobu byl doma a dělal nám snídani (míchaná vajíčka a kafe). Tenhle spolubydlící se mi opravdu líbí, já bych se na ty dva v ložnici z vysoka vykašlala a udělala si snídani jen pro sebe, ale on ne. Je to fakt zlatej kluk! :) - nevím, co všichni pořád proti těm Rumunům mají, já jich tedy znám jen pár, ale všichni jsou super. Pak jsme zase usnuli, zhruba do jedné, a nakonec tedy opravdu vstali. Usmažila jsem pár palačinek a kolem páté jsme vyrazili za Romeem a Monicou, neboť pro nás nachystali večeři (nejlepší grilovaná ryba jakou jsem kdy jedla, se specialitou z Rumunska - kukuřičný "chléb", sýr a česnekový přeliv). Opravdu vynikající véča. Všichni se snažili mluvit, co nejvíce anglicky kvůli mě a já ty lidi začínám mít vážně ráda.

Poté Romeo začal dodělávat Felixovo tetování. Musím říct, že Felix trpěl jako zvíře a mě trhalo srdce se na něj dívat. Zaprvé Romeo prostě není zkušený tatér, takže úplně neví, jak správně tetovat, takže to od něj musí strašně bolet a za druhé to měl Felix opravdu na blbém místě na tetování, protrpěla jsem to s ním, ale bohužel tu bolest jsem mu sejmout nedokázala. Mohla jsem ho tak max. držet za ruku a dávat mu napít. Musím se přiznat, že mu ukáplo i pár slz.. Byl tak sladkej, jak tam ležel tak bezmocně. Načež mi Romeo povídá: "Your boyfriend is a pussy" hmm.. nu z tohodle výroku bych si měla asi vzít, že Felix nic nevydrží, ale já tam viděla jen to slovo BOYFRIEND, tak se mi chtělo odpovědět, že jsem netušila, že mám přítele :D haha. Felix vůbec neprotestoval (tedy proti slovu boyfriend :D). Prostě zase jednou skvělý víkend! :)

Vyšiling

Občas mám TEN pocit. Objeví se z ničeho nic a dokáže mě v jedné jediné chvíli "roztrhat na kusy". Nevím, jak se mu bránit. Je jako bouřka, objeví se, někdy ničí a pak zase odezní. Jedná se o pocit naprostého strachu o další osobu. Řekla bych, že jsem největší přeborník ve vyfantazírování toho, co se tomu druhému asi mohlo stát. Má mysl je schopná si vybájit naprosté nesmysli a ještě tomu opravdu věřit, neboť bez víry by nebylo ani toho strachu. Máte to taky tak někdy? Jsem schopná se změnit během jediné minuty z pohodové nicnetrápící se holky na uzlíček nervů, který se dokáže ve vteřině sesypat. Mohu vám uvést jeden všeříkající případ.

S Aniou jsme se v pátek domluvily, že v sobotu ke mě mezi jednou a druhou přijede a pojedeme i s Tomem a jeho kamarádem na jedno dětské hřiště. Tom byl nadšený, protože to místo miluje a já byla ráda, že spojím práci s kamarádkou. V pátek, jak jsem uvedla v předešlém příspěvku jsme byly pít, ale nebylo to nic velkého, pouze tři pivka. Já v sobotu musela vstávat brzy, neboť děti měly hokej a já je musela vypravit. Byla jsem tedy asi už od 9 (v sobotu je to brzy) vzhůru. Děti jsem vypravila a zůstala doma jen s Tomem, dala jsem mu iPad a sama si dělala něco v pokoji.

Napsala jsem Anie, kdy tedy přijede, že nejlepší by to bylo kolem jedné hodiny, neboť má přijet i Tomův kamarád. Viděla jsem, že Ania byla naposledy online na whatsappu kolem 10, a tak jsem si řekla, že nejspíše cvičí či vaří či dělá nějakou jinou činnost, proč mi nemůže odepsat. Do 12ti hodin přesně jsem byla naprosto v pohodě. Poté mi začalo vrtat hlavou proč mi neodepisuje (největší chyba). A už to začalo, všemožné i nemožné scénáře.. Lítala jsem v tom až po uši. Šla si zaběhat - srazilo ji auto, jak bych se o tom asi dozvěděla? Šla si zacvičit, začalo se jí chtít zvracet a omdlela - její rodina není doma, našli by ji až druhý den mrtvou. A pár dalších scénářů. Volala jsem ji na oba mobily, psala smsky na oba mobily, psala na whatsapp, psala na facebook, udělala jsem všechno co bylo v mých silách, aby se mi ozvala. Psala jsem zprávy, že už mám opravdu strach ať se ozve, nic. Začala jsem totálně panikařit, Tomův kamarád přijel, bylo po jedné a já stále nevěděla, co se stalo a co budu dělat. Tom se mě neustále vyptával, kdy už pojedeme na to jeho oblíbené místo, které jsem mu slíbila a já jediné co jsem byla schopná říci bylo, já nevím.

Šla jsem do pokoje v naději, že během těch dvou minut, kdy jsem byla v obýváku se mi ozve - nic. Začala jsem brečet a šílet, že určitě umřela. Prostě nejhorších 10 minut v mém životě. V půl druhé mi napsala, že se omlouvá, ale že se teprve teď vzbudila, hodí na sebe nějaké to oblečení, nají se a vyrazí za mnou. Měla by tu být kolem druhé, půl třetí. To mi tedy spadl ten největší kámen ze srdce.

A takhle to mám se všemi svými přáteli, známými, rodinou. Je to nejhorší má vlastnost, nesnáším jí a nevím, co s tím dělat. Občas se dokážu sama uklidnit, občas mi pomůžou jiní kamarádi, kteří najdou logičtější situace, co se asi mohlo stát, ale pokud si pomoci nedokážu a kamarádi nejsou poblíž je z toho doslova peklo, které si vytvořím já sama. Nesnáším ten pocit beznaděje a myšlenky typu co by kdyby?! Poté následují myšlenky, kdyby se něco takového stalo, kdy bych se to JÁ dozvěděla? Dozvěděla bych se to vůbec? Samozřejmě, že většinou je to pouze snůška výmyslů z mé hlavy, co mi ale totálně dokáže zkazit den. Jakmile se mi neozývá mamka na meil, píšu na whatsapp, pokud ani tam nic, píšu sms a pokud ani poté se mi neozve začínají mě nahlodávat ty nejhorší myšlenky, většinou pak píšu bráchovi, jestli jsou všichni v pořádku, a ten už z toho musí šílet.

Ráda bych řekla, že tuto vlastnost mám poté, co se to stalo s Martinem, ale opak je pravdou. Měla jsem ji už dávno předtím. Milionkrát jsem vyšilovala, když se Martin opozdil o deset minut, když mi nereagoval déle na zprávu či když mi nezavolal v čas, který jsme si domluvili. Tenkrát to, ale nebylo tak extrémní. Představovala jsem si ty situace, to ano, ale většinou jsem se snadno dokázala uklidnit sama - až na pár výjimek. Bohužel po té autonehodě vyšiluji více a častěji. Nikdy nevím, kdy mě to zrovna přepadne. Nesnáším ten pocit beznaděje a nevím, co s tím dělat. Vím, že většinou jsou to plané poplachy a dotyčný se mi max. do hodiny ozve, ale i těch pár minut je pro mě nekonečný boj.

Zajímalo by mě, zda-li to také tak někdo má nebo jsem opravdu magor s velkým M. To, že nejsem normální už jste mohli postřehnout například z mého "videodeníku", který tu tedy nechám k radosti mé kamarádky Káji, ale dodnes mi vlastně nedošlo jak moc nenormální jsem...