Nejkrásnější svátky a nejsmutnější loučení

Po nejúžasnějších 5ti dnech v Česku jsem se zase vrátila zpět do Belgie. Tyto Vánoce byly opravdu jedny z nejkouzelnějších. Celá má rodina poznala toho mého úžasňáka a byla z něj skoro stejně nadšená jako já. Jazykovou bariéru jsme překonali (většinu jsem překládala, určitě fráze v angličtině se rodiče naučili a Felix se mezitím naučil pár věcí česky) a užili si tak ty nejkrásnější svátky v roce.

Felix viděl Prahu a zamiloval si jí, měli jsme i osobního průvodce, který toho o Praze ví spoustu, a tak i já se spoustu věcem přiučila a Prahu si tak užila o to víc. Nejdříve nákupy a pak neuvěřitelná procházka noční Prahou, která stojí za vidění. Dorazili jsme domů kolem desáté večer a byli jsme úplně vyčerpaní. Samozřejmě jsme popili nějaký ten alkohol s rodiči a šli spát.

Další dny byly o odpočinku, návštěvách příbuzných, jedení a hlavně lásky šíření :). Všichni byli z Felixe nadšení, každý byl opravdu rád, že jsem šťastná a že mám tak úžasného partnera. Nu prostě Vánoce byly ještě lepší než měly být. Felix si zamiloval Prahu a hlavně mou rodinu. Takže příští rok mi slíbil, že se určitě vrátíme. Musíme přeci porazit taťku v šipkách! :)

Včerejší loučení u Sylvy, ale bylo to nejsmutnější. Všichni jsme si uvědomili, že teď mi teprve začíná ten dospělý život a že opravdu v Belgii zůstanu na hodně dlouhou dobu (nebudu psát napořád, protože nikdy nevíte, co se přihodí). Taťku to vzalo více, než si chtěl připustit a mamka samozřejmě nemohla přestat plakat. Tak moc se mi tam chtělo zůstat a neopouštět jí před tou nejdůležitější operací v její životě, ale neměla jsem na výběr. Můj vodopád začal v autě a nepřestal až do příletu, Felix se mě snažil rozesmát a utěšit, ale nic nefungovalo... Když mi mamka napsala, že táta nepřestal brečet a ž ho takového nikdy neviděla, nenapsala mi zrovna to, co jsem potřebovala slyšet. Můj nejlepší táta na světě a brečí kvůli mě?! Co jsem to za dceru? Proč život musí být někdy tak moc složitý. Kdybych tu nepotkala Felixe, tak si šťastně žiju v ČR (ok, kdo ví jestli šťastně, ale aspoň po boku té nejlepší rodiny). Nj, ale na kdyby se v dospělosti nehraje. Rozhodla jsem se a musím s tím žít. Jsem tu šťastná, jen bych byla ještě více, kdybych tu měla mou rodinu - ty nejlepší lidi na planetě. Tohle tedy bylo loučení..

Mamko, taťko - pořád jste mými rodiči a nikdy jimi být nepřestanete.. Já stále budu vaší holčičkou, jen trochu dál..

Skype stále funguje a až vás zase uvidím tak vás ze svého objetí nepustím. Jedna smutno-šťastná dcera.

Rakovina jako příležitost

Já jsem jednou z mála lidí (nebo mi to tak alespoň připadá), co si uvědomují jaké mají v životě štěstí. Přes vše, co se v mém životě odehrálo bych se stále označila za velmi šťastnou osobu. Je jasné, že v každém životě jsou chvíle, na které bychom nejraději zapomněli, u kterých bychom byli raději kdyby se nestali, ale já jsem i za tyto chvíle vděčná, neboť konec konců nás většinou posunou někam dále, právě díky takovým chvílím si o to více uvědomujeme své štěstí v budoucnosti.

Před cca týdnem bych se označila za jednu z nejšťastnějších osob, všechno klapalo. Mám práci, nejúžasnějšího přítele, jsem relativně zdravá, má rodina je zdravá a také bez větších problémů, všichni si to uvědomujeme, a to mě činí ještě šťastnější. Někdy jsem si říkala, že se něco určitě musí přihodit, protože nikdo nemůže být takhle dlouho šťastný. Pak jsem se dozvěděla, že pro mě nejdražší osoba na světě má vážnou nemoc, to se mnou docela zamávalo. Začnete zase přemýšlet jinak, proč se tohle stává osobám, které si to absolutně nezaslouží? Ona nikdy nikomu neublížila, vždy se všem snaží pomáhat a vyjít vstříc, neumím si život bez ní představit a přes to, je to ona, kdo onemocněl, ne nějaký padouch či zlý člověk, který jen ubližuje.

Potom, co se dozvíte, že vám nejbližší člověk onemocněl rakovinou, změní se vaše myšlení. Nejdříve jsem cítila beznaděj, ale pak jsem si uvědomila, že rakovina je psychická nemoc. Slyšela jsem o spoustě případů, kteří se "zázrakem" vyléčili sami - jen díky jinému přemýšlení, pozitivnějšímu! Nesmíte se stresovat a musíte začít myslet pozitivně (jasně to se lehko řekne a hůř koná, pokud víte, že máte tuhle nemoc), ale tohle vám také může změnit a zachránit život, takže bych se té myšlenky úplně nevzdávala. Vaši blízcí by také měli myslet pouze pozitivně, protože to vám dodá tu potřebnou sílu! Já jsem si tedy určitě vybrala tu pozitivní cestu. Neustále na ní myslím jako na zdravého a úžasného člověka, představuji si kolik toho spolu ještě prožijeme a nic jiného si nepřipouštím.

Teď jedu domů na Vánoce, kde se má rodina poprvé setká s mým úžasňákem, neuvěřitelně se na to všichni těšíme a doufám, že to jí taky dodá sílu, až pozná, že jsem si vybrala muže, který je stejný jako ten její :). Hlavní je se nevzdávat :).

Rakovina je příležitost, začít jinak! Posílám pusu a energii, má nejdražší! :)

Další kapitola mého života

Právě jsem zkontrolovala svůj blog a zjistila, že jsem dlouhou dobu nic nepublikovala. Upřímně řečeno jsem neměla skoro vůbec čas. Dávala si tak nějak život dohromady, usazovala se v novém domově, hledala práci či cokoliv jiného, co bych mohla dělat.

Poslední článek vypráví o mé práci uklízečky. Tak přesně v té jsem vydržela 3 dny :D haha. Teď se tomu směji, ale před tím mi moc do smíchu nebylo. Co si budeme povídat - pokud někoho vyhodí z pozice uklízečky, co jiného mu ještě zbývá? Přišla jsem si naprosto k ničemu. Pravdou je, že to byla opravdu nejhorší práce a lidi tady mají přehnané nároky, záda mě bolela tak, jako nikdy po dvou dnech a sama jsem s tím chtěla přestat. Naštěstí mě moje "šéfová" předběhla a řekla, že má špatné novinky :D. Nejhorší na tom všem bylo, že když jsem se ptala klientů jestli jsou spokojení všichni řekli, že ano a pak volali do kanceláře a jen si stěžovali.. Neupřímnost a pokrytectví, strašný.

Naštěstí mě vyhodili ve středu a v pátek mi začal kurz servírky, na který jsem chtěla jít už v říjnu, jen v té době neměli učitele. Během jednoho měsíce jsem se naučili neuvěřitelně moc věcí a našla si i pár nových přátel. Každý den jsem měla skvělý oběd (předkrm, hlavní jídlo a dezert jako v luxusní restauraci). Naučila se spoustu nových holandských pojmů, neboť jsme samozřejmě museli mluvit pouze v holandštině, jak se nosí správě tři talíře, jak v Belgii čepují pivo (trošku jiný systém než v ČR), jak lidem představit menu, či co právě mají na talíři, jak se vypořádat s nespokojenými hosty a spoustu dalšího.

Minulý týden ve čtvrtek mi začala měsíční stáž v restauraci GIST v centru Antverp, od domova to mám 15 minut pěšky, což je úžasné. Restaurace je to velmi luxusní, servírujeme neuvěřitelné pokrmy a samozřejmě malé porce a vše je šíleně drahé (průměrně jedna osoba platí kolem 100€ za večer, ale většinou platí mnohem více), řekli byste si, že dýška v této restauraci musí být obrovská.. tak to jste na omylu, stejně jako jsem byla já. Včera platil jeden stůl (4 lidé) okolo 500€, dýško bylo 5€, což mi připadá jako výsměch po tom servisu, který jim poskytujeme. První dny pro mě byly opravdu těžké, rozbila jsem sklenici, neuměla říct klientům, co jim servíruji a nebo jsem se třeba bála jít do kuchyně a odnést jídlo klientům. Každý den je to pro mě jednodušší, neboť se denně učím něco nového. Šéf kuchař je celkem známý - Dario Puglia, Ital, který je nejvíc sympatický (můžete vidět na fotografii).

Bydlení s Felixem je stále úžasné. Užívám si s ním každou volnou chvíli, kterou máme (teď jich moc není, neboť v té restauraci musím být od čtvrtka do pondělí od 15:00 do 0:00 někdy i déle, takže Felixe vídám ráno, když vstává do práce a v úterý, středu a dopoledne neděli). Za 14 dní odjíždíme na Vánoce do ČR, kam se oba moc těšíme. Felix ještě nikdy Prahu neviděl, tak jsem zvědavá, jak se mu bude líbit! :) Snad to vše dobře dopadne. Jinak jsem mu samozřejmě vděčná za to, jak se o mě stará a jak mě ve všem podporuje. Našla jsem toho nejsprávnějšího muže! :) A doufám, že jednou každá slečna takového potká :).