Dospělost

Já prostě nevím, jak dál. Nevím, co je pro mě nejlepší a jak bych chtěla pokračovat. Nevím, kde budu a ani kde chci pracovat a nevím, jestli vůbec chci zůstat na trvalo v Belgii, tedy vím, že by to pro mě a mé budoucí děti bylo nejlepší rozhodnutí, ale na druhou stranu.. Neumím si představit žít bez rodičů a přátel a neumím si ani představit žít bez něj. Tohle celé dospělé období mě děsí. Myslela jsem si, jak vyspělá vlastně jsem, ale to vůbec není pravda. Jsem sice "sama" v cizině, ale bydlím s rodinou, která se o mě stará a taky mi říká, kdy můžu a nemůžu ven - což je velmi iritující fakt, a musím se osamostatnit, i když být další rok zde by pro mě bylo nejjednodušším řešením.

Nevím jestli je to tím, že jsem typická ženská a prostě už z principu nevím, co chci a nebo mám prostě jen nějaké slabší období, nicméně by bylo fajn si to rozmyslet. Dobře, shrnu si fakta!

• chci bydlet s Felixem (žádné ptaní jestli můžu ven a jestli mám volno)
• chci si najít práci tady v Belgii a dokázat tak sama sobě, že jsem toho schopna
• chci dostávat Belgický plat a naučit se s ním hospodařit
• chci se o Felixe starat - úklid, vaření, nákupy
• bojím se stereotypu, který prý je v každém vztahu
• bojím se, že si s Felixem polezeme na nervy
• nechci, aby moji rodiče ode mě byli tak daleko
• chci, aby moji rodiče rozmazlovali moje děti (to je trochu do budoucna :D)
  
  

Jak to tak vypadá, určitě chci zůstat v Belgii a zkusit žít s Felixem. Dát tomu našemu vztahu větší váhu a trochu si na něj i vsadit. Měla bych se přestat bát to zkusit. Je to normální dospělý život, který žijí miliardy lidí po celém světě, není to nic zvláštního. Rozchodem by navíc můj život nekončil, takže se nemám čeho bát. Do ČR se můžu vrátit vždycky, vždycky tam budu mít ty nejlepší rodiče na světě. Jen se bojím je tam nechat, kéž by oni mohli přijet sem a taky tu bydlet. Ani nevím, kde budu trávit další Vánoce, a ta nejistota mě děsí. Bože dej ať je tohle vše už za mnou a dobře to dopadne. Prosím, prosím. Měla bych si užívat poslední měsíc a ne se trápit, ale ono to zase jinak nejde. Budoucnost a dospělý život mi už klepou na dveře a já musím jít otevřít a jít vstříc novým dobrodružstvím! Držte mi palce!