Vyšiling

Občas mám TEN pocit. Objeví se z ničeho nic a dokáže mě v jedné jediné chvíli "roztrhat na kusy". Nevím, jak se mu bránit. Je jako bouřka, objeví se, někdy ničí a pak zase odezní. Jedná se o pocit naprostého strachu o další osobu. Řekla bych, že jsem největší přeborník ve vyfantazírování toho, co se tomu druhému asi mohlo stát. Má mysl je schopná si vybájit naprosté nesmysli a ještě tomu opravdu věřit, neboť bez víry by nebylo ani toho strachu. Máte to taky tak někdy? Jsem schopná se změnit během jediné minuty z pohodové nicnetrápící se holky na uzlíček nervů, který se dokáže ve vteřině sesypat. Mohu vám uvést jeden všeříkající případ.

S Aniou jsme se v pátek domluvily, že v sobotu ke mě mezi jednou a druhou přijede a pojedeme i s Tomem a jeho kamarádem na jedno dětské hřiště. Tom byl nadšený, protože to místo miluje a já byla ráda, že spojím práci s kamarádkou. V pátek, jak jsem uvedla v předešlém příspěvku jsme byly pít, ale nebylo to nic velkého, pouze tři pivka. Já v sobotu musela vstávat brzy, neboť děti měly hokej a já je musela vypravit. Byla jsem tedy asi už od 9 (v sobotu je to brzy) vzhůru. Děti jsem vypravila a zůstala doma jen s Tomem, dala jsem mu iPad a sama si dělala něco v pokoji.

Napsala jsem Anie, kdy tedy přijede, že nejlepší by to bylo kolem jedné hodiny, neboť má přijet i Tomův kamarád. Viděla jsem, že Ania byla naposledy online na whatsappu kolem 10, a tak jsem si řekla, že nejspíše cvičí či vaří či dělá nějakou jinou činnost, proč mi nemůže odepsat. Do 12ti hodin přesně jsem byla naprosto v pohodě. Poté mi začalo vrtat hlavou proč mi neodepisuje (největší chyba). A už to začalo, všemožné i nemožné scénáře.. Lítala jsem v tom až po uši. Šla si zaběhat - srazilo ji auto, jak bych se o tom asi dozvěděla? Šla si zacvičit, začalo se jí chtít zvracet a omdlela - její rodina není doma, našli by ji až druhý den mrtvou. A pár dalších scénářů. Volala jsem ji na oba mobily, psala smsky na oba mobily, psala na whatsapp, psala na facebook, udělala jsem všechno co bylo v mých silách, aby se mi ozvala. Psala jsem zprávy, že už mám opravdu strach ať se ozve, nic. Začala jsem totálně panikařit, Tomův kamarád přijel, bylo po jedné a já stále nevěděla, co se stalo a co budu dělat. Tom se mě neustále vyptával, kdy už pojedeme na to jeho oblíbené místo, které jsem mu slíbila a já jediné co jsem byla schopná říci bylo, já nevím.

Šla jsem do pokoje v naději, že během těch dvou minut, kdy jsem byla v obýváku se mi ozve - nic. Začala jsem brečet a šílet, že určitě umřela. Prostě nejhorších 10 minut v mém životě. V půl druhé mi napsala, že se omlouvá, ale že se teprve teď vzbudila, hodí na sebe nějaké to oblečení, nají se a vyrazí za mnou. Měla by tu být kolem druhé, půl třetí. To mi tedy spadl ten největší kámen ze srdce.

A takhle to mám se všemi svými přáteli, známými, rodinou. Je to nejhorší má vlastnost, nesnáším jí a nevím, co s tím dělat. Občas se dokážu sama uklidnit, občas mi pomůžou jiní kamarádi, kteří najdou logičtější situace, co se asi mohlo stát, ale pokud si pomoci nedokážu a kamarádi nejsou poblíž je z toho doslova peklo, které si vytvořím já sama. Nesnáším ten pocit beznaděje a myšlenky typu co by kdyby?! Poté následují myšlenky, kdyby se něco takového stalo, kdy bych se to JÁ dozvěděla? Dozvěděla bych se to vůbec? Samozřejmě, že většinou je to pouze snůška výmyslů z mé hlavy, co mi ale totálně dokáže zkazit den. Jakmile se mi neozývá mamka na meil, píšu na whatsapp, pokud ani tam nic, píšu sms a pokud ani poté se mi neozve začínají mě nahlodávat ty nejhorší myšlenky, většinou pak píšu bráchovi, jestli jsou všichni v pořádku, a ten už z toho musí šílet.

Ráda bych řekla, že tuto vlastnost mám poté, co se to stalo s Martinem, ale opak je pravdou. Měla jsem ji už dávno předtím. Milionkrát jsem vyšilovala, když se Martin opozdil o deset minut, když mi nereagoval déle na zprávu či když mi nezavolal v čas, který jsme si domluvili. Tenkrát to, ale nebylo tak extrémní. Představovala jsem si ty situace, to ano, ale většinou jsem se snadno dokázala uklidnit sama - až na pár výjimek. Bohužel po té autonehodě vyšiluji více a častěji. Nikdy nevím, kdy mě to zrovna přepadne. Nesnáším ten pocit beznaděje a nevím, co s tím dělat. Vím, že většinou jsou to plané poplachy a dotyčný se mi max. do hodiny ozve, ale i těch pár minut je pro mě nekonečný boj.

Zajímalo by mě, zda-li to také tak někdo má nebo jsem opravdu magor s velkým M. To, že nejsem normální už jste mohli postřehnout například z mého "videodeníku", který tu tedy nechám k radosti mé kamarádky Káji, ale dodnes mi vlastně nedošlo jak moc nenormální jsem...