Vezmeš si mě?

Ahoj zlato,
zase po dlouhé době chci napsat Tobě a poděkovat Ti a zároveň se i omluvit, že jsem Ti zprvu, kdy to všechno začalo, nedůvěřovala, ale sám moc dobře víš, jak ty začátky vypadaly, takže se mi zase nemůžeš moc divit! :) Byla jsem ráda, že tu mám kamaráda, se kterým se můžu stýkat, ale oba jsme "věděli", že z toho nikdy nic víc nebude. Rozuměli jsme si po všech stránkách, měli jsme stejný humor a většinu času stejné názory, ale on se rozešel s přítelkyní, kterou požádal o ruku a já - no víš moc dobře, co se stalo.

Tak jo, mýlila jsem se a jsem za to opravdu strašně moc vděčná! Děkuji! Vím, že jsem ho měla potkat a vím, že s ním mám být, má mě to něco naučit, posunout dál a zrovna tak já jsem pro něj ta zkušenost, kterou ještě neměl. Může kdykoliv odejít a já mu to nebudu mít za zlé, je svobodný tak jak jen člověk ve vztahu může být a každý den s ním je pro mě darem - vlastně takhle by se měla většina lidí dívat na svého současného partnera a být vděčná, že s ním prožívá všechna úskalí v jeho životě, i když ví o jeho špatných stránkách a i přesto s ním stále zůstává. Řekla bych, že my ještě tolik o svých černých stránkách nevíme, ale už každou chvílí nám nic nebude bránit v tom je objevit a nějak se s nimi vypořádat, i když se přeci jen trochu, po tom téměř roce, známe.

Ani pro jednoho z nás to ze začátku nebylo více než pouhá sranda, povyražení. Seznámili jsme se a já za 14 dní odjížděla na 2 měsíce do Čech, takže to ani pro jednoho z nás nebyl vztah. Já si užila prázdniny po svém a on také, i když jsme o sobě denně věděli a pak si jednoho dne zavolali ve stejný moment - náš první telefonický rozhovor. Poté jsme zhruba do prosince pokračovali ve vídání se a zajímání se jeden o druhého, ale nic víc v tom nebylo. Zase jsem odjela na 14 dní domů a stále jsme zůstali v kontaktu, jako ti dobří kamarádi, co si nemůžou zvyknout, že jsou od sebe. Přijela jsem zpět a první člověk, kterého jsem viděla byl on. Bylo to fajn, popovídali jsme si a já zase odjela domů. Od té doby, kdy jsem přijela z Vánoc zpět jsme se viděli každý víkend bez výjimky.

Možná jsme měli pár "rozepří", ale nikdy nám nebránili v tom se vidět. Postupem času jsme se poznávali víc a víc a věděli jsme co od toho druhého asi můžeme čekat a že taky je trochu jiný, než se nám zpočátku prezentoval (věty typu: Já se nikdy neožením, děti nechci, vždy jsem od každé utekl jakmile začala mluvit o dětech, řekl jsem že zavolám a už jsem jí neviděl, ráno jsem měl jednu a večer mi přiletěla přítelkyně... atd byli přítomné na každém našem rande) - říkáte si, proč jsem s ním byla?! Sama nevím, nebrala jsem to tak vážně, a tak mi jeho minulost byla celkem ukradená. Šlo mi o přítomnost, kterou trávil se mnou a bavilo ho mi tyhle věci říkat a mě bavilo poslouchat, jak měl někdo fascinující život. Pak se začal postupem času trošku měnit, už mi přestal říkat o podvádění, začal mluvit více o lásce a o holce, s kterou strávil 2 roky a požádal ji o ruku - tím mi fakt vyrazil dech!

Po návratu z Polsko  Českého týdne se změnil kompletně nebo alespoň jeho city ke mě. Nevím, co se stalo a ani kdy se to přesně stalo, ale vím že o mě hodně přemýšlel a že zjistil, že mě miluje a že stojím za všechnu "námahu", možná i snad že jsem ten správný člověk "pro život". Týden před tím, než jsem odjela do ČR, jsem ho zase škádlila tím, že se jednou určitě ožení a pak mi ten den zavolá a já mu řeknu, že jsem to věděla, měla jsem celou dobu pravdu, že se jednou ožení, protože on není na život bez ženy, toto mi závratně vyvracel, že se ženit NIKDY nebude, není to tady v Belgii totiž tak nutné.

V pátek večer jsme šli do Irish Pubu s Aniou a on tam za námi asi po hodince přišel. Měla jsem v sobě druhé pivo (on první), když jsme se začali bavit o svatbách, neboť teď v květnu jede na svatbu své sestřenice. Začal mi vysvětlovat, že jako svatební dar se nyní dávají peníze a já si myslela, že dary (v Čechách se stále dávají dary, nebo už snad také peníze?). A on mi řekl, že až bude mít svatbu (aha první změna, před dvěma týdny řekl, že se ženit určitě nebude), a pak se opravil a řekl: "tedy až my dva budeme mít svatbu" (COOOŽEEEE?!!!) - více jsem neposlouchala :D. Tak on řekl, že my DVA budeme mít svatbu huuuhuuuu. Pak jsme si zase povídali o něčem jiném, když v tom začal hrát Bruno Mars - Marry Me a on se mě s vážným výrazem ve tváři zeptal: "Vezmeš si mě, Anet?" a já cožee?! O tomhle se nežertuje a on: "Já vím a taky to myslím vážně - vezmeš si mě?", tak jsem mu řekla ať přestane, že to není vtipné a on, že to taky jako vtip nemyslí. No řeknu vám, že mi vyrazil dech! Ania se do toho vložila se slovy, že on na to sice věk má, ale že já jsem stále dost mladá na vdávání, tak jsem opáčila že to absolutně není o věku a že nepotřebuji 5 dalších let střídat partnery, abych si uvědomila, že už mám čas na vdávání.

V mých jednadvaceti se mě můj přítel zeptal, jestli si ho vezmu. Dobře nebyla to úplná nabídka k sňatku s prstenem a tím rodeem okolo, ale vzhledem k tomu jaký zastával názor před pár měsíci, je tohle u něj dost vážná věc a rozhodně o tom nežertoval a minimálně o tom dost přemýšlel. Když si vzpomenu na všechny ty telefony a psaní s mými kamarádkami a rodinou - nebojte se, je to jen kamarád a rozhodně si ho nevezmu, to by byla největší chyba v mém životě > já o tom teď už dost přemýšlím! Věřím, že mi Martin vybral dobře a že s ním mám být, nicméně se uvidí, jak to dopadne po jeho odjezdu zpět do Rumunska a po mém odjezdu do ČR. Mimochodem: fotku vytvořila Ania, která nám hrozně závidí naší lásku! :D

Proč tohle, ale vše píšu? Protože, i když nevěříte na pohádky a šťastné konce a myslíte si, jak se to vám stát nemůže, tak může! Může se to stát komukoliv, protože se to stalo mě! :) Nevzdávejte své naděje, protože "ten pravý" je každý, kterého jím učiníte a pokud vy budete "tím pravým" partnerem pro něj, on zajisté bude tím pravým pro vás!