Ahojky zlato,
tak jsem se Ti jen přišla svěřit, že mé nálady jsou přímo strašné. Nevím jak já to dělám, že dopoledne jsem happy jak dva grepy, a odpoledne se topím v slzách steskem po tobě a večer už se zase usmívám a radím ostatním, co mají dělat se svým životem a jejich problémy. Jak já tohle dělám? Proč? Proč se mi tohle stává? Nikdy jsem taková nebyla a opravdu ani nemám dívčí záležitosti a ani mi nemají přijít. Prostě tomu nerozumím a na můj malý rozum je toho spoustu.
Zhlédla jsem film The Vow, který je natočen podle skutečné události. Týká se mladého manželského páru, který přežije autonehodu, ale dívka si poté vůbec nepamatuje, že on je její manžel a tak se do sebe musí znovu zamilovat, což se jim samozřejmě podaří. Kolikrát si říkám, proč já nemám život jako ve filmu?! Proč jsem nedostala šanci se s tebou aspon rozloučit v nemocnici?! I když by to možná bylo horší to nevím a pravdou je, že jsem se s Tebou rozloučila svým způsobem den před tím, ale to jsem netušila proč brečím a je mi tak mizerně a proč Ti vlastně všechny ty věci říkám. Teď to vím. Nic se neděje jen tak a jsem ráda, že jsem dostala alespoň tuhle možnost. A jsem taky ráda, že Ty jsi mi objasnil vše, co sis myslel, třeba to naše seznámení, máš jediné štěstí, že jsi přiznal barvu a nesváděl to stále na alkohol a mě! :)
Prostě jsem Ti jen chtěla říct, že se někdy můžu steskem po Tobě zbláznit a jindy je mi fajn, nevím čím to je, ale ráda bych už nebyla smutná a i když jsem Ti slíbila, že nebudu občas mi trvá, než k tomu zase dojdu. Doufám, že jsi tam šťastný a že se zase opět shledáme! <3
Žádné komentáře:
Okomentovat