Ahoj lásko,
tak takhle začínal náš každý rozhovor a vlastně stále začíná, zajímavé :). Nicméně zažívám vážně zvláštní dny. Někdy jsem štěstím bez sebe a pak si zase vzpomenu na ten den, kdy mi zavolala tvoje mamka a vše je ztracené. Občas si říkám, že na tom byl nejhorší ten rozhovor, ten šok. Pak už se s tím člověk snaží vyrovnat, ale ten šok mám v hlavě neustále. Přijdu si domů z lesa, kde jsem byla sbírat houby s tatkou a 5 zmeškaných hovorů od tvé mamky, říkám si, že nám asi nevyšel ten hotel, který jsme tak chtěli, ale taky mi hned hlavou proběhlo, že to nevadí, že jsou i jiné. A pak mi tvá mamka oznámila tu zprávu a já nemohla nabrat dech, začla jsem hystericky řvát, načež do pokoje přiběhla moje mamka a jen na mě koukala s otevřenou pusou a neustále opakovala, že si ze mě určitě někdo dělá legraci. Taky tomu nemohla uvěřit. Ihned zavolala na tatku, protože ten přeci ví co v jakékoliv chvíli dělat. Věděl to moc dobře i tentokrát. Jen ke mě přiskočil a začal mě šíleně objímat. A já stále nemohla dýchat a jen mi v hlavě znělo, že to nemůže být pravda. Víš přece, že se mi častou honili špatné scénáře, ale nikdy to není tak jak si to člověk představuje. Za prvé jsem si většinou představovala vlastní smrt a jak by na ní lidé asi reagovali a za druhé - je to milionkrát horší.
Jednou jsi za mnou jel na intr a nezvedal si mi telefon, měl si asi jen deset minutek zpoždění a já začla panikařit a rozbrečela jsem se, že tě mohlo srazit auto a já o tom ani nemusím vědět, ale pak jsi se ozval a ta radost byla neskutečná. Ted jsem svým způsobem taky doufala, že se ozveš, ale to už se nikdy nestalo. Už zase přemýšlím nad tím nejhorším okamžikem, to je mi tedy nálada. Někdo by mohl říci, že nejhorší byl pohřeb, ale to tedy vůbec nebyl. Bylo to dokonalé rozloučení a navíc jsem ti mohla vybrat i písničky, a to pro mě byla ta největší čest a taky můj poslední dárek tobě! Bylo to krásné, jak jen pohřeb může být. Brečela jsem samozřejmě, ale už tak nějak člověk věděl do čeho jde, kdežto když jsem zvedala telefon tvé mamce neměla jsem ani nejmenší tušení.
A tak se člověk snaží nějak žít a přežít. Občas mám dobrou náladu a občas zase ne. Dnes když jsem jela na svou zkoušku z holandštiny tak přestalo pršet a víš ty co? Já vím, že za to můžeš ty. Celé ráno leje jako z konve a jen co já si přeju, aby přestalo abych tam nepřijela jako zmoklá slípka, tak ono vážně přestalo. Pak zase lilo a když jsem jela zpět, hádej co? No přestalo. Dřív bych za to děkovala Bohu. Ted vím, že tam jsi ty a žes to určitě pomohl taky zařídit. A takových věcí já si všímám a mám z nich radost, vím, že tam toho pro mě děláš určitě moc, ale chybíš mi tu. Mám v srdci prázdno a vymeteno, jako v hlavě :P. Jak ráda bych od tebe zase dostala básničku na dobrou noc a já tě vždy podezřívala, že je opisuješ z netu, ale i kdyby tak to bylo dokonalé, ale já vím, žes je vážně vymýšlel. Byl jsi můj, můj ťutík. Hrával si mi na kytaru a snažil se mě to naučit a já byla tak špatná žákyně :(. Lituju věcí, co jsme nestihli a hodně. Přesně jako jsi mi to napsat v té poslední básničce, kterou jsem našla v té knížce. Je to tak. Lituju toho hodně a lituju všech dní, kdy jsme se neviděli, hádali se, či se nelíbali, ale ted už to nezměním. Můžu jen sedět u počítače a zkoušet se z toho vypsat. Psát svým přátelům jak se mám skvěle a cítit se takhle.
Žádné komentáře:
Okomentovat