Úvod, co jak a proč..

Už dlouho si pohrávám s myšlenkou vytvořit si vlastní blog a publikovat na něm pár z mých mnohočetných myšlenkových pochodů. Na nápad přišla má dlouholetá kamarádka, které jsem dávala přečíst několik z mých dopisů pro NĚJ. Prý proč si nezavedu blog a nepublikuji to tam, nemusí být ani moc veřejný jen pro několik vybraných přátel a já si řekla proč ne. Mám to psát do Wordu v počítači a pak to všem přeposílat nebo dát jen pár vybraným jedincům tyto webovky? Nu je to jistě mnohem jednodušší způsob. Zkusím to tedy touto cestou a uvidíme, kam mě to nasměruje.

Zprvu bych se tedy chtěla představit, kdyby na mé stránky přeci jen zavítal někdo, kdo o mě vůbec nic neví. Jmenuji se Aneta, je mi 20 let a momentálně pracuji jako au-pair u jedné báječné rodinky v Belgii. O au-pair jsem snila už od malinka takže by se dalo říci, že je to můj splněný sen. Ne tak úplně. 

Než jsem sem odjela, chodila jsem dva roky s Martinem (Shaggy). Teď si jistě říkáte aha přijde klišé s rozchodem a změnou celého života, to už jsem slyšel tisíckrát. Tedy v tomto Vás nejspíše zklamu. Rozchod se nekonal, když nepočítám malou pauzu, o které se zmíním možná později. Místo toho po dokonalé oslavě našeho dvouletého výročí, Martin druhý den zemřel. Ano jeden den jsme slavili výročí, a to jak jsme spolu šťastní a vše nám vychází a druhý den už z toho nic nebyla pravda. Svět se mi zhroutil. Z ničeho nic. Nikdo mě předem neupozornil, neměla jsem šanci se ani rozloučit. Prostě ráno jen telefonát od jeho mamky, která mi musela sdělit tuto zprávu. Tak, cvak.. v hlavě mi šumí - to nemůže být pravda, je mi na omdlení/na zvracení, tohle se nemůže stát, je to jen sen a já se ráno probudím. Nu bohužel sním nejspíše doteď, což už bude skoro půl roku. Tohle se nedá pochopit ani já bych to nepochopila, vyprávět mi to nějaká kamarádka. Myslím, že nikdo to nepochopí, dokud to sám nezažije a tohle bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. Martin byl zdravý skoro 20tiletý kluk (měsíc po tom by mu bylo 20) a musel zemřít. Proč zrovna on? Tak tuhle otázku si kladu velmi často a asi na ní nikdo nenajdeme odpověď. Prý se to muselo stát. Proč nám? Byli jsme šťastní, ještě den před tím jsme plánovali dovolenou ve Španělsku a společný život, který se měl odehrávat zhruba teď někdy. Společné bydlení, kamarádi prostě ten život, na který se těšíte od prváku na střední, svoboda a ještě sdílená s tou vámi nejmilovanější osobou - co víc si jen přát? Nu asi jsem měla být vděčnější za to, co jsem měla a nemyslet pořád na budoucnost, která ani nestihla přijít. 

Rozhodla jsem se tedy psát tento blog za účelem sdělování světu myšlenek 20tileté holky/puberťačky, která přišla o milovaného člověka a snaží se s tím nějak žít/smířit. Především bych tento blog a všechny články ráda věnovala JEMU! Spousta jich bude psaná formou dopisů pro něj, protože nás vztah pro mě byl vším. Nebylo nic, co bych mu neřekla. Zemřel mi nejlepší přítel a kamarád v jedné osobě. Dvojitá ztráta a s tou se vážně horko-těžko vyrovnává. Samozřejmě, že jsou na tom lidé mnohem hůř, mohli přijít o dítě, což samozřejmě jeho rodiče přišli, a já všechny tyto lidi obdivuji. Obdivuji všechny, co se umí smířit s něčím takovým a žít dál, protože to chce nesmírnou odvahu. Přeji si pro nás všechny jen, aby nám bylo líp a postupem času už jsme tolik nebrečeli při vzpomínce na ně. Přeji si, abychom se začali zase radovat z dní, které tu pro nás ještě jsou a z okamžiků sdílených s lidmi, kteří tu s námi zůstali a nikdy nás nepřestali podporovat. Ráda bych jen poděkovala všem, co mi pomohli či se mi určitým způsobem snaží pomáhat doteď, bez Vás bych vůbec nedokázala žít a nějak normálně fungovat. A nejvíc jsem vděčná svým rodičům a těm Martinovým, lepší rodiny jsem ani nemohla potkat, dostat. DĚKUJI! Stále mám být za co vděčná, ale občas je to tu moc těžké bez toho, se kterým jste prožili ty nejkrásnější chvíle..